Kroky ve tmě

15. února 2018 v 20:55 | Sin Ister |  World around Me
Tento týden jsem byl navštívit kamaráda, přičemž mě čekala zhruba tříkilometrová večerní cesta zpátky domů, kterou jsem absolvoval pěšky. Byla tma, sněžilo, mráz mě pálil na kůži, jak mi tělo promrzávalo skrz boty a tenké kalhoty. Sice mě tížil pracovní notebook, který jsem si nesl, ale i tak jsem nasadil co nejrychlejší tempo, abych se zahřál. Tuto cestu jsem v životě šlapal již mnohokrát, často ve velmi zajímavých stavech vědomí, a pokaždé to bylo v něčem obohacující. Prostě meditace chůzí, mnohdy ještě podpořená. Opravdu nelze popsat, jaké myšlenky a stavy jsem za těch cca 12 let, co tudy chodím, zažil a prožil. Jedná se sice o pouhé tři kilometry, ale člověk zde míjí doslova magická místa, místa, kde zemřeli lidé, místa, která se nějak pojí s osobní minulostí. Vždycky mě to nějak obohatí a posune dál, ať už v dobrém, či ve zlém.

Včera mi byla opravdu velká zima, takže jsem šel opravdu rychle, ale to moc nepomáhalo. Posledních několik zimních měsíců mám pauzu s ledovými sprchami, takže nejsem tak otužilý jako obvykle, ale tělo se chladu nakonec přizpůsobilo a zvyklo si a já si mohl plně vychutnávat svoje myšlenky. Těžko to popsat, těžko to shrnout. Všude stíny, poletující sněhové vločky, na dohled ani živáčka, a velmi měnící se prostředí. Z ničeho nic mě vyděsil zvuk od silnice. Podíval jsem se pořádně a vidím, že řidič projíždějící auta za jízdy vyhodil kelímek od kávy z okýnka, úplně jako by nic, prostě další lidské prase, co se neumí chovat, jenom dělat bordel. Nasral jsem se, opravdu hodně. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film Dotek Medusy a opět zatoužil být Morlarem, hlavním hrdinou, jež ovládá telekinezi, kterou způsobuje katastrofy. Pln vzteku jsem se podíval za autem a do nočního vzduchu pronesl kletbu s přáním, ať se ten mamrd co nejdřív vybourá. V tu chvíli mi nějaká osobní karma byla úplně ukradená, chtěl jsem tu arogantní lidskou kreaturu co nejvíce vytrestat. Dalo mi to velký pocit zadostiučinění. Zajímalo by mě, jestli se nakonec vyboural. Asi ne. Nejsem Morlar.

Šel jsem dál. Po dalším úseku, kde se nic nedělo, jsem míjel velký krucifix s ukřižovaným Ježíšem, však to znáte, u silnicí jich bývá plno. Zastavil jsem se pod ním a podíval se nahoru. A shlížel jsem na Krista úplně jinak, než asi zamýšlejí křesťané. Neviděl jsem žádného božího mučedníka. Vůbec. Můj pohled byl pohledem starověkého Římana, který se dívá na jednoho z ukřižovaných otroků zajatých při Spartakově povstání. Ten pocit mi dal strašně moc. Křesťanská otrocká morálka, nastavování druhé tváře, slabost maskovaná za sílu, to není nic pro mě. Viděl jsem to tak, jak jsem to zřejmě viděl i před dvěma tisíci lety. Pohledem vítěze. Paradoxní, až tragikomické je, že křesťané se smáli naposled. Nerozložili Římskou říši silou, rozložili ji zevnitř, postupně a zákeřně. Jako virus. Je to velmi efektivní způsob, jak něco změnit a zničit. Všichni si dejte pozor spíše na postupné utahování šroubů, než na náhlé a násilné změny. Něco podobného se děje i v našem státě, který čím dál tím více omezuje naši svobodu. Nesnáším restrikce státu. Nesnáším daně. Jděte do prdele. Nikdy nebudu pracovat ve veřejném sektoru, to raději odjedu ze země. Potkal jsem bývalého spolužáka, který mluvil o své práci, jako by řešil nějaký byznys. A pak jsem zjistil, že je to státní úředník, který je v podstatě placen z daní nás ostatních. K smíchu. Nechci odsuzovat státní zaměstnance, každý se něčím musí živit, ale zároveň vím, jak to chodí, a mám k nim prostě averzi. Hlavně že byznysmen tvle.

Takže jdu dál, nálada trošku pochmurnější, a vidím na obzoru prvního chodce, co ten večer šel proti mně. Byla to malá ženská a když mě míjela, zvědavě se mi podívala do tváře. Když jsem opětoval její pohled, tak vyděšeně ucukla a zrychlila. Nedivím se. Byl jsem celý v černém, kapuce s kožešinovým lemem přes hlavu a husté strniště na tváři. Během posledních let se sem nastěhovala velká spousta Bulharů, Cikánů a Ukrajinců, což nejsou zrovna příjemní lidé, takže bych se taky bál, být malá ženská a potkat sám sebe. A přitom jsem tak hodný a kultivovaný mladý muž, zodpovědný daňový poplatník a ctihodný občan jako Gerard Butler.

Jak jsem došel do míst s hustší zástavbou, začal jsem potkávat hloučky lidí. Došlo mi, že to jsou lidé vracející se z večerního kostela. Kosteláci. Černoprdelníci. Křesťané. Pár jich znám. Chlastají, souloží, kradou, ale u zpovědi nikdy nechybí. Co na to říct. A potom stařenky, kterým těsně před smrtí nezbývá už nic než víra. To je velmi smutné a dokáže to mnou pohnout. Protože já mám starší lidi v úctě. Nejvíce jsem měl v úctě svého dědu. Miloval jsem ho. Seděl v křesle a vypadal jako Marlon Brando v Kmotrovi. Byl to patriarcha. Seděli jsme spolu celé hodiny a diskutovali o politice a historii, válce a ekonomii … těch témat bylo nespočet. Byl to ten nejinteligentnější člověk, co jsem kdy znal, a já ho vždy bezmezně obdivoval. Zemřel náhle. Jako bych přišel o kus srdce. Ale jsem válečník a sám jsem neustále jednou nohou v Podsvětí, takže teď mu už jen posílám pozdravy. Smrtí totiž nic nekončí.

Zbytek cesty už byl docela o ničem. Vrcholem je však vždy její konec. Můj domov totiž leží na nejkrásnějším místě v okolí, kde se navíc prokazatelně dějí paranormální jevy. Sám jsem jednou viděl přízrak jen pár metrů od mých domovních dveří. Později jsem se dozvěděl, že na tom místě kdysi zemřel praděd jedné mé známé. Tyhle věci mě pronásledují celý život, ale už jsem si docela zvykl. Dokonce jsem za to i rád. Věci mezi nebem a zemí prostě existují, ať si říká kdo chce co chce. Však velká spousta z vás to dobře ví, protože sami občas pociťujete to nepříjemné mrazení v zádech, když kolem sebe cítíte jiné světy. Nicméně abych to nezdržoval, došel jsem domů, sice vymrzlý, ale cítil jsem se božsky. Mráz mě otužil a zážitky z mé temné meditační cesty mě doslova nabily energií. Cítil jsem se zkrátka dobře. Mnohem lépe, než by člověk čekal. Prostě jen chodit nocí a myslet. My noční tvorové to už tak zkrátka máme.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Je autor tohoto blogu šílený?

Ano
Ne

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 15. února 2018 v 21:58 | Reagovat

Nálada pod koně?

Vyzuj boty, mráz překonáš bosky!

2 stuprum stuprum | Web | 15. února 2018 v 22:01 | Reagovat

Mimochodem, stín sinistera opravdu prošel křížovou cestou, jak nám ji zde působivě vykreslil...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama