Únor 2018

Zásvětí

28. února 2018 v 7:31 | Sin Ister |  World around Me
Začalo to v sobotu odpoledne. Zrovna jsem dokončil svoje pravidelné cvičení, když tu se podívám z okna a vidím, že jedna z prastarých líp před mým domem se z neznámého důvodu vzňala a hoří. Zavolal jsem tedy hasiče a sledoval, jak hasí a nakonec i kácí součást mého oblíbeného stromořadí. V hlavě mi pořád vrtalo, jestli to vzplanutí není nějaký paranormální jev, ale nakonec jsem jen pokrčil rameny a věnoval se svým věcem.

O čtyřiadvacet hodin později jsem ulehl se symptomy těžké chřipky. Tuto nemoc jsem neměl dvanáct let a rozhodně jsem už zapomněl na to, jak dokáže být nepříjemná. Posledních několik dní jsem pouze ležel v bolestech, takřka neschopen pohybu, se čtyřicetistupňovými horečkami, stravou složenou pouze z vývarů a nutností několikrát denně si převlékat propocené oblečení. Teprve dnes ráno je mi poněkud lépe, ale pojí se s tím noční zážitek, který mě donutil hned po probuzení usednou k počítači a napsat tyto řádky.

Jsem expert na sny. Jako dítě jsem ovládal lucidní snění, zažil jsem i lehčí formy astrální projekce. A taky jsem párkrát zažil něco, co sen rozhodně nebyl. Občas uprostřed snu procitnete a uvědomíte si, že jste ve snu. Mnohem horší je, když zjistíte, že ve snu nejste. To se stalo dnes v noci. Nevím, jak jsem se tam dostal, ale začalo to tím, že jsem stál před zrcadlem u sebe v koupelně a díval se na sebe. Co bylo zvláštní, že jsem měl dlouhé vlasy, které už dávno nenosím. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se mi to zdálo, bylo to absolutně reálné. Potom jsem chodil po domě z místnosti do místnosti. Všechno reálné, ostré, všechna čísla a nápisy se daly číst, což ve snech většinou nejde. Ovládal jsem sám sebe a svoje chování. Zkusil jsem se podívat sám sobě na ruce, další způsob jak si uvědomit že sníte, naprosto bez problému. Byl jsem naprosto přesvědčen, že to je skutečnost. Pak jsem si ale uvědomil, že tady něco nesedí. Můj domov byl seskládán z kombinace mého dávného bydliště v bytě a toho současného, kde žiji již 14 let. Poznal jsem to v detailech. Taky mě zaujala ozdobná číše s vyznačeným věkem, která se dává k narozeninám. Bylo tam o rok více než mi je ve skutečnosti. Když jsem se pozorně podíval z okna, viděl jsem, že se krajina najednou přepnula ze zasněžené na letní a za chvíli zase zpátky. Tyhle chyby v matrixu mě dovedly k myšlence, že je něco špatně. No a pak tam byla ona. Neznámá entita, která měla podobu mojí spolužačky ze základní školy. Zeptal jsem se jí, kde to jsem. Jestli to je sen, realita, nebo jestli jsem mrtvý. To mě skutečně napadlo jako reálná možnost, že jsem prostě zemřel a jsem teď bůhví kde. Usmála se a řekla mi, že jsem v jiné dimenzi. Zeptal jsem se, co ode mě chce. Sedla mi na klín a něco šeptala. Nevím co, nedávalo to smysl. Na chvíli jsem odvrátil zrak a když jsem se podíval zpátky, už to nebyla moje spolužačka. Byla to černovlasá žena, v obličeji úplně bílá, s černými skvrnami místo očí a oblečená v bílém rubáši. Byl to strašný pohled a ještě horší pocit mít ji na klíně. Chytil jsem ji za krk, přitlačil k zemi a začal ji škrtit. Vzápětí jsem se probudil ve své posteli, úplně propocený. Jako první jsem si šáhnul na hlavu a zjistil, že moje vlasy jsou krátké. Takže to nebyla realita. Potom jsem spal až do rána.

Vůbec netuším, na jaké místo jsem se to dostal. Jestli to bylo astrální cestování nebo něco jiného. Rozhodně jsem si ale jistý, že to nebyl obyčejný sen, protože to porušovalo pravidla snu. Vše bylo moc ostré, jasné a čitelné. U astrálního cestování má zase člověk pocit tlaku kolem pupíku, který jsem nepociťoval. Taky by mě zajímalo, co to bylo za ženskou entitu. Rozhodně to nebylo moc povzbudivé mít ji na klíně v její pravé podobě. Říkal jsem si, jestli v tom nehraje roli horečka, ale měl jsem před spaním pouhých 38 stupňů, což je dost málo na to, abych blouznil. Jestli k tomu máte co říct, prosím napište mi do komentářů, protože já sám jsem z toho zmatený a budu nad tím hloubat ještě dlouho. Díky.

Mezi kameny

19. února 2018 v 20:56 | Sin Ister |  World around Me
Myslím, že je dobré jednou za čas zajít podívat se na hřbitov. Já sám jsem tam byl poslední dva víkendy. Byly to vlastně dva hřbitovy, každý v jiném městě, ale obsahem byly takřka totožné. Tím myslím architekturu a design náhrobků. Odmyslet si okolí, tak mám pocit, že jsem na stejném hřbitově. Pomníky zesnulých se lišily v mnoha variantách, od pompézních velkých náhrobků, přes umělecky tvarované sochy, až po prosté čtverce a obdélníky s lucerničkami a urnami. Velké procento hrobů bylo vyzdobeno křesťanskými okultními symboly, což platilo i pro tematické zařazení soch. Ježíš Kristus, andělé … nikde ani stopa po vysmáté smrtce či děsivém chrliči, jejichž přítomnost v říši mrtvých mně osobně přijde zcela přirozená (pozn. anglický výraz pro chrlič, tzn. gargoyle, mi přijde mnohem lepší a temnější než samotné české označení, proto asi budu používat anglickou verzi, pokud to půjde).

Procházel jsem mezi hrobkami a sledoval jména a data vytesané do kamene. Vždycky mě nejvíce zaujala data stará, většinou sahající do devatenáctého století. Lidé na fotkách vypadali jako z jiného světa. Ženy s klasickými šátky halícími hlavy jakoby vypadly ze starých obrazů znázorňující senoseče a žně, muži většinou vážní, s důstojným výrazem patriarchů. Tito lidé žili před pouhými sto lety, ale jak moc se svět, v jakém žili, lišil od toho dnešního, to je takřka až neuvěřitelné. Nevím, zda se někdy ještě zopakuje podobná dynamika, s jakou uhánělo vpřed bouřlivé dvacáté století, ale nerad bych se toho dožil. Podle mě svět potřebuje zklidnit tempo, a to dříve, než se z nadbytku informací a rychlosti životních pochodů naše civilizace nestane civilizací páry, a tím teď nemyslím parní stroje.

Další zarážející skutečností bylo to, že velká spousta těchto dávných lidí zemřela ještě před druhou světovou válkou. Pro mě osobně je druhá světová válka událost, kterou jsem sice nezažil, ale která neskutečným způsobem ovlivnila můj život, stejně jako životy nás všech, protože zásadně určila vývoj naší Evropské civilizace. Představa, že spousta lidí se o tom nikdy nemohla ani dozvědět, je pro mě strašně zvláštní, protože se o války a dějiny zajímám opravdu hodně a druhá světová válka je takový evergreen, o které je dostupné, či dokonce neustále dále vzniká takřka astronomické množství materiálů. Kdyby tak lidé dřívějších dob věděli, jaký osud čekal jejich potomky v těch divokých válečných letech! Je to sice trošku diskutabilní, protože první Velká válka mi svojí hrůzností zákopového boje připadá ještě mnohem morbidnější, ale rozsah, intenzita, a zejména stín masivního vyhlazování války druhé zůstává pořád gigantický. Ne že by tedy byla genocida nějaká novinka. To, co se dělo třeba ve starověku, v období vrcholu Hellénské kultury nebo v době rozkvětu Říma, to je v podstatě masakr světových válek ve starověkých kulisách. Kartágo bylo po třech krvavých válkách srovnáno se zemí a všichni obyvatelé zotročeni či zabiti. Města srovnával se zemí i Alexandr řečený Veliký, Julius Caesar pro změnu spáchal něco, co by se klidně dalo označit za genocidu Galů. Světu vládla válka a zotročování, plameny šlehaly od západu k východu, na sever i na jih, nikdo nikoho nešetřil a člověk byl člověku vlkem. Byla chyba, že lidstvo v období před první a druhou světovou válkou bylo natolik ukolébané civilizačním pokrokem, že zapomnělo a nabylo dojmu, že tyto praktiky se už nebudou opakovat. Pak přišel Adolf Hitler jako temný bůh, a začal svět přetvářet podle svého starověkého smýšlení. Protože vytvoření říše takového rozsahu a charakteru, co jiného to mohlo být, než záchvěv dob minulých? Do toho na východě povstalo něco, co bych nazval skutečným Mordorem. A už byli nacisti sebevětší zabijáci, tak to, co se v té době dělo v Sovětském svazu, mi přijde jako samotné dílo Morgothovo. Opravdu si nedokážu ani zdaleka představit utrpení rolníků na Ukrajině při uměle vyvolaném hladomoru, hromadné vraždění aristokracie a inteligence, zotročování a mordování lidí při monstrózních stavitelských projektech, vesnice plné chatrčí a zemljanek, Stalinovské čistky a věčná hrozba nenadálé popravy, a hlavně ledové peklo bojů na východní frontě. Na tohle Evropa skutečně nebyla připravená. Mám pocit, jako bych následky války cítil ve svých kostech, jak byl válečný stres mých předků geneticky předán mně samotnému jako tichá vzpomínka a mrazení v zádech. Ostatně náhrobek malé holčičky, která zemřela při náletu pouhé tři týdny před koncem války, hovoří sám za sebe.

Druhou věcí, které jsem si nejvíce všímal, byla úmrtí v mladém věku. Uvědomil jsem si, že mnoho lidí žilo opravdu krátce, někteří tak krátce, že po nich ani nemohlo nic zůstat. Tohle byl velmi silný moment. Uvědomil jsem si naprostou nicotnost svého života tváří v tvář nekonečnu. Bylo to strašné. Jednou člověk prostě odejde a nezbude po něm nic než pár příbuzných a vzpomínky v jejich myslích. A i to se za pár generací změní. Já neznám své předky dále než po praprarodiče. Pochybuji, že někdo bude znát mě. A nakonec se na prach rozpadne vše, můj hrob, můj dům, moje město a můj rod. Nezbyde vůbec nic. Je to fatalistické, je to šílené a nebere to v úvahu i tak dost nejistou nesmrtelnost duše. Tvář v tvář této prosté a zdrcující kosmické skutečnosti jsem se rozhodl, že svůj pomíjivý život naplním tak moc, jak jen to půjde. Ačkoliv je celý tento svět přinucen k zániku, jedině usilování o velké cíle učiní naše bytí aspoň trošku snesitelným. A velké cíle se samozřejmě liší člověk od člověka, nejde je stanovit univerzálně a stejně pro všechny. Tento okamžik mi ukázal nový a velmi mocný energetický zdroj. Začal jsem čerpat životní sílu z vědomí toho, že můj čas je omezený a hrozí tu riziko, že ho promrhám. Situace se tím obrátila a já pocítil novou chuť do života, novou radost a novou sílu. Opravdu, lidé by čas od času měli zajít na hřbitov a pořádně se zamyslet.

Kroky ve tmě

15. února 2018 v 20:55 | Sin Ister |  World around Me
Tento týden jsem byl navštívit kamaráda, přičemž mě čekala zhruba tříkilometrová večerní cesta zpátky domů, kterou jsem absolvoval pěšky. Byla tma, sněžilo, mráz mě pálil na kůži, jak mi tělo promrzávalo skrz boty a tenké kalhoty. Sice mě tížil pracovní notebook, který jsem si nesl, ale i tak jsem nasadil co nejrychlejší tempo, abych se zahřál. Tuto cestu jsem v životě šlapal již mnohokrát, často ve velmi zajímavých stavech vědomí, a pokaždé to bylo v něčem obohacující. Prostě meditace chůzí, mnohdy ještě podpořená. Opravdu nelze popsat, jaké myšlenky a stavy jsem za těch cca 12 let, co tudy chodím, zažil a prožil. Jedná se sice o pouhé tři kilometry, ale člověk zde míjí doslova magická místa, místa, kde zemřeli lidé, místa, která se nějak pojí s osobní minulostí. Vždycky mě to nějak obohatí a posune dál, ať už v dobrém, či ve zlém.

Včera mi byla opravdu velká zima, takže jsem šel opravdu rychle, ale to moc nepomáhalo. Posledních několik zimních měsíců mám pauzu s ledovými sprchami, takže nejsem tak otužilý jako obvykle, ale tělo se chladu nakonec přizpůsobilo a zvyklo si a já si mohl plně vychutnávat svoje myšlenky. Těžko to popsat, těžko to shrnout. Všude stíny, poletující sněhové vločky, na dohled ani živáčka, a velmi měnící se prostředí. Z ničeho nic mě vyděsil zvuk od silnice. Podíval jsem se pořádně a vidím, že řidič projíždějící auta za jízdy vyhodil kelímek od kávy z okýnka, úplně jako by nic, prostě další lidské prase, co se neumí chovat, jenom dělat bordel. Nasral jsem se, opravdu hodně. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film Dotek Medusy a opět zatoužil být Morlarem, hlavním hrdinou, jež ovládá telekinezi, kterou způsobuje katastrofy. Pln vzteku jsem se podíval za autem a do nočního vzduchu pronesl kletbu s přáním, ať se ten mamrd co nejdřív vybourá. V tu chvíli mi nějaká osobní karma byla úplně ukradená, chtěl jsem tu arogantní lidskou kreaturu co nejvíce vytrestat. Dalo mi to velký pocit zadostiučinění. Zajímalo by mě, jestli se nakonec vyboural. Asi ne. Nejsem Morlar.

Šel jsem dál. Po dalším úseku, kde se nic nedělo, jsem míjel velký krucifix s ukřižovaným Ježíšem, však to znáte, u silnicí jich bývá plno. Zastavil jsem se pod ním a podíval se nahoru. A shlížel jsem na Krista úplně jinak, než asi zamýšlejí křesťané. Neviděl jsem žádného božího mučedníka. Vůbec. Můj pohled byl pohledem starověkého Římana, který se dívá na jednoho z ukřižovaných otroků zajatých při Spartakově povstání. Ten pocit mi dal strašně moc. Křesťanská otrocká morálka, nastavování druhé tváře, slabost maskovaná za sílu, to není nic pro mě. Viděl jsem to tak, jak jsem to zřejmě viděl i před dvěma tisíci lety. Pohledem vítěze. Paradoxní, až tragikomické je, že křesťané se smáli naposled. Nerozložili Římskou říši silou, rozložili ji zevnitř, postupně a zákeřně. Jako virus. Je to velmi efektivní způsob, jak něco změnit a zničit. Všichni si dejte pozor spíše na postupné utahování šroubů, než na náhlé a násilné změny. Něco podobného se děje i v našem státě, který čím dál tím více omezuje naši svobodu. Nesnáším restrikce státu. Nesnáším daně. Jděte do prdele. Nikdy nebudu pracovat ve veřejném sektoru, to raději odjedu ze země. Potkal jsem bývalého spolužáka, který mluvil o své práci, jako by řešil nějaký byznys. A pak jsem zjistil, že je to státní úředník, který je v podstatě placen z daní nás ostatních. K smíchu. Nechci odsuzovat státní zaměstnance, každý se něčím musí živit, ale zároveň vím, jak to chodí, a mám k nim prostě averzi. Hlavně že byznysmen tvle.

Takže jdu dál, nálada trošku pochmurnější, a vidím na obzoru prvního chodce, co ten večer šel proti mně. Byla to malá ženská a když mě míjela, zvědavě se mi podívala do tváře. Když jsem opětoval její pohled, tak vyděšeně ucukla a zrychlila. Nedivím se. Byl jsem celý v černém, kapuce s kožešinovým lemem přes hlavu a husté strniště na tváři. Během posledních let se sem nastěhovala velká spousta Bulharů, Cikánů a Ukrajinců, což nejsou zrovna příjemní lidé, takže bych se taky bál, být malá ženská a potkat sám sebe. A přitom jsem tak hodný a kultivovaný mladý muž, zodpovědný daňový poplatník a ctihodný občan jako Gerard Butler.

Jak jsem došel do míst s hustší zástavbou, začal jsem potkávat hloučky lidí. Došlo mi, že to jsou lidé vracející se z večerního kostela. Kosteláci. Černoprdelníci. Křesťané. Pár jich znám. Chlastají, souloží, kradou, ale u zpovědi nikdy nechybí. Co na to říct. A potom stařenky, kterým těsně před smrtí nezbývá už nic než víra. To je velmi smutné a dokáže to mnou pohnout. Protože já mám starší lidi v úctě. Nejvíce jsem měl v úctě svého dědu. Miloval jsem ho. Seděl v křesle a vypadal jako Marlon Brando v Kmotrovi. Byl to patriarcha. Seděli jsme spolu celé hodiny a diskutovali o politice a historii, válce a ekonomii … těch témat bylo nespočet. Byl to ten nejinteligentnější člověk, co jsem kdy znal, a já ho vždy bezmezně obdivoval. Zemřel náhle. Jako bych přišel o kus srdce. Ale jsem válečník a sám jsem neustále jednou nohou v Podsvětí, takže teď mu už jen posílám pozdravy. Smrtí totiž nic nekončí.

Zbytek cesty už byl docela o ničem. Vrcholem je však vždy její konec. Můj domov totiž leží na nejkrásnějším místě v okolí, kde se navíc prokazatelně dějí paranormální jevy. Sám jsem jednou viděl přízrak jen pár metrů od mých domovních dveří. Později jsem se dozvěděl, že na tom místě kdysi zemřel praděd jedné mé známé. Tyhle věci mě pronásledují celý život, ale už jsem si docela zvykl. Dokonce jsem za to i rád. Věci mezi nebem a zemí prostě existují, ať si říká kdo chce co chce. Však velká spousta z vás to dobře ví, protože sami občas pociťujete to nepříjemné mrazení v zádech, když kolem sebe cítíte jiné světy. Nicméně abych to nezdržoval, došel jsem domů, sice vymrzlý, ale cítil jsem se božsky. Mráz mě otužil a zážitky z mé temné meditační cesty mě doslova nabily energií. Cítil jsem se zkrátka dobře. Mnohem lépe, než by člověk čekal. Prostě jen chodit nocí a myslet. My noční tvorové to už tak zkrátka máme.

Řetězec

8. února 2018 v 21:52 | Sin Ister |  World around Me
Dokud dýchám, doufám. A možná doufám i poté, co dýchat přestanu. Myšlenka sebe sama jako nesmrtelné energetické entity, klidně to můžeme nazvat duše, chcete li, která se neustále reinkarnuje a sama o sobě je stará tisíce let, je nepochybně fascinující. A dle mého názoru tomu tak doopravdy je. I když těžko říct, člověk nakonec stejně nikdy neví, co je vlastně skutečná pravda.

Měli jste už někdy pocit, že jste bytost, která nepatří do této doby, tohoto století, těchto kulis tohoto věčného cirkusu jménem Vesmír? *(ve vyhrocených případech se dokonce možná může jednat i o špatnou planetu, pozn. magora). Já docela často. Nemá cenu rozebírat všechny možné i nemožné důvody těchto pocitů, já už si vybral sám. Reinkarnoval jsem se mnohokrát, tedy ne že by mě to bavilo. Upřímně řečeno, tahle myšlenka mě naopak spíše děsí. To pomyšlení, že se rodím znovu a znovu, někdy snad dokonce jako žena (hodně nesnesitelná představa), a stále dokola prolézám stejnými sračkami spojenými s přirozenými cykly lidského života, se mi totiž vůbec nezamlouvá. A proč by taky mělo? Život je boj a reinkarnace ho mění na věčný boj. Možná se dokonce dá reinkarnovat do jiných dimenzí, s čímž asi souvisí i myšlenka posmrtného života. Nevím. Nicméně dnes jsem si pročítal rok staré zápisy z mého deníku a narazil jsem na popis několika lucidních a jinak zvláštních snů z té doby. Jsem přesvědčen, že světy, které jsem v těchto dnech viděl, se v jistém smyslu dají považovat za jiné dimenze. A pokud se do těchto dimenzí mohu dostat prostřednictvím snění, tak je to činí stejně reálnými, jako cokoliv jiného. Však jak to bylo s tím ptaním se hlasu ve své hlavě, jestli je reálný? Odpověď zní: "existuji ve tvé mysli. Tvoje mysl je součástí reálného světa, a já jsem součástí tvé mysli. Tím pádem jsem také reálný." Šílené, že? Hrátky s realitou, hloubání nad sny a vůbec nad celým procesem snění, to už jsou velmi pokročilé kategorie šílenství. Nenaděláš nic.

Pokud se bavíme o nás starých duších, tedy duších, které tu již byly mnohokrát, my všichni si s sebou neseme zkušenosti a poznatky, které jsou však ukryty v zapomnění a je třeba je pracně dolovat z temných hlubin a zákoutí mysli. Jsou to věci, které ovlivňují naše životy, ať už v dobrém, či ve zlém smyslu. Pokud ale zvolíte správný přístup, může vám to jedině pomoci. Bytosti jako my zažívají časté pocity déjà vu, podivné flashbacky a sny, zajímají se o bizarní záležitosti a nauky a mají cíle a hodnoty spojené s transcendencí. Stará duše si v sobě nese ušlechtilost, kterou v sobě intuitivně cítí. Okolní svět většinou vnímá s podivným odstupem, který je způsobem pocity odcizení a nepochopení. Rozhodně to není žádná výhra, avšak toto bývá kompenzováno vyšší inteligencí, empatií a jistým druhem moudrosti. Jsou to všechno pečetě z dob minulých, které se zúročují znova a znova. Musíte však vědět jak na to. Je to jednoduché, ale rozhodně ne snadné. Musíte poslouchat svůj šestý smysl a jít si za tím, co vám napovídá. Intuice je totiž další z našich silných zbraní. Využijte ji.

Pokud přistoupíme na tyhle pravidla, život rázem dostává jinou podobu. Již to není jeden omezený interval na přímce času, ale celá řada takových intervalů poskládaných do jednoho řetězce. Co interval, to život, co život, to zkušenost, která s vámi půjde dál, avšak skryta pod povrchem a připravena na své objevení. Kam to celé směřuje, to nevím. Můj šestý smysl mi však šeptá, že nám to prospívá. Asi mu budu věřit.