Vzpoura

30. ledna 2018 v 19:39 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!
Můj blog je moje vzpoura. Možná se na nic většího nezmůžu, možná ani nechci. A možná mi to tak vyhovuje. Kdo ví. Tápat v životě je skoro tak nepříjemné, jako ztratit pytlík s hašišem. Nebo možná ještě horší. Možná, možná, možná. Bohové, proč člověk dostal do vínku tolik temnoty, když dokáže tak vášnivě a věrně milovat? Je to požehnání.

Kam se poděly všechny ty roky? Projedu články z minulých let a připadá mi to jako jednotlivé skladby koncepčního hudebního alba. Na články ze starších, zrušených blogů upřímně nemám koule. Tolik let! Tolik pocitů a myšlenek. Tolik bezmoci a zoufalství, tolik písmen a čísel, tolik řádků. Tolik sedativ. A kam jsme došli? Na začátek. Můj mimoprostor myšlenek má sílu, kterou si nedokážu ani uvědomit. Každý z nás tu sílu máme. Jak pravil McKenna, uvnitř našich myslí se nachází celé kontinenty, galaxie a vesmíry, neprobádaná území plná nejroztodivnějších tvorů. Otázka je pouze ta, jak je převést do reality. Těžce, těžce naše mysli otupené všedností dokážeme stimulovat k výkonům hodným dítěte v rozkvětu. Proto lidé berou drogy. I já. Jenže to, k čemu feťák přistupuje se závislostí, já dělám experimentálně. A vůbec, co je to za drogy, pár zelených rostlinek a malých houbiček, tvořících kolonie složité jako internetová síť? Šamanismu jsem věnoval hodně času a je to jedna z věcí, která mě udržela v mezích zdravého rozumu. Šamanismus je o životě a smrti, a právě smrt je to nejtěžší, nejmrazivější, ale zároveň nejdůležitější poznání vůbec. Střet se smrtí člověka vždy změní. Smrt je nevyhnutelná, proto jsem musel odstranit strach z ní. Je to jednoduché, pokud jde o mě, ale nesnesitelné, pokud jde o druhé. Chybí zde totiž právě ta jistota toho, že smrt přinese zesnulým něco lepšího, než prožívali v životě. Veškerá náboženství se drží tohoto tématu. Jistota smrti a nejistota toho, co je po smrti, jsou ty nejtěžší výzvy našich životů. Mám pocit, jako by na to dnešní svět zapomněl. Smrt je tak všední, že na ni pomalu není ani čas. Všichni se někam ženou, nedokáží zpomalit. Dnes jsem viděl skvělý vtip o tom, co by se studenti měli skutečně učit, aby byli připravení na život. Jedním z předmětů je "samoléčení během pracovní docházky". Musel jsem se tomu od srdce smát. To je přesně ono! Stejné pocity zažívám v práci. Ochořím a cítím se provinile, že nepracuji, přecházím nemoci a škodím si. Proč? Pro nic! Jak řekl Jack Donovan, korporaci nic nedlužíš, ačkoliv se tě snaží přesvědčit o opaku. O korporátních kultech hovoří i Rybka ve své přednášce o magii. Je to peklo. A já nejsem dost zlý a misantropický, aspoň zatím ne. Naposled jsem ležel asi v pět ráno v posteli nemocný a říkal si, že včera jsem v práci chyběl, dnes už tam prostě musím. V těchto úvahách jsem ležel, dokud mi v uších nezazněl dunivý smích Aleistera Crowleyho a jeho pohrdavý výsměch tomu, jaký jsem ubožák. V tu chvíli jsem věděl, že ten den na práci kašlu, a rázem jsem se cítil božsky. Co nadělám, má práce je mizerná, dělám levného a schopného poskoka zahraničním primitivům ze západu a přestává mě to bavit, respektive nikdy mě to nebavilo, ale životní cesta je občas spletitá a trnitá. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. A hlavně se stačí zamyslet nad tím, jak těžký život měli moje rodiče a prarodiče, dále do minulosti už mé znalosti předků ani nesahají, ale i to co vím muselo být peklo. Války, těžká práce, trable v Sudetech, převýchovy v Reichu, neskutečné životní podmínky a sračky, kterými se lidé v minulosti museli brodit, ani to nebudu vypočítávat, protože bych se musel stydět sám před sebou. Dnešní doba však přináší úplně jiné výzvy pro lidskou psychiku. Zatímco kdysi to bylo jednoznačně tvrdé a těžké, dnes je vše jakoby zahaleno hávem přívětivosti a nenásilnosti, ale pravda je taková, že po tímto pláštíkem se skrývají syndromy vyhoření, informačního kolapsu, celkového psychického přetížení člověka, krize morálky a životních hodnot. Jak pravil Alan Moore, kultura páry, kdy se trhají rekordy ve vzniku nových informací a požadavků na jejich vstřebání. A co se duchovna a morálky týče, dost dobře nechápu, jak mohl Nietzsche před více jak sto lety kázat o nihilismu a dekadenci společnosti, protože kdyby to viděl dnes, asi by se hodně divil. Wotanovské zjevení Hitlera, které předpověděl, zřejmě nezměnilo svět takovým způsobem, jaký očekával. Ale co já můžu vědět? Já tu jen píšu na první dobrou svoje dojmy a pojmy a snažím se tak ventilovat právě ten informační přetlak, stejně jako nechat vyhnít zmíněnou krizi morálky. Nic víc zde nehledejte. A občas taky trošku poezie, ovšem ne takové, jakou byste čekali.

Asi je chyba spojovat temnotu se zlem, protože není nic zlého na tom sestoupit dolů do podsvětí a podívat se pravdě do tváře. Sestoupit tam dolů, kde je vlhko a tma, do lůna smrti, z kterého se nakonec rodí nový život. Překročit řeku Styx a projít děsivým labyrintem jeskyní vlastní psýché. Můžete při tom zemřít, můžete zešílet. Ale pokud tím labyrintem projdete a vrátíte se zpátky na denní světlo, tak budete vítězové. A život nebude už nikdy stejný.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Je autor tohoto blogu šílený?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama