Leden 2018

Vzpoura

30. ledna 2018 v 19:39 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!
Můj blog je moje vzpoura. Možná se na nic většího nezmůžu, možná ani nechci. A možná mi to tak vyhovuje. Kdo ví. Tápat v životě je skoro tak nepříjemné, jako ztratit pytlík s hašišem. Nebo možná ještě horší. Možná, možná, možná. Bohové, proč člověk dostal do vínku tolik temnoty, když dokáže tak vášnivě a věrně milovat? Je to požehnání.

Kam se poděly všechny ty roky? Projedu články z minulých let a připadá mi to jako jednotlivé skladby koncepčního hudebního alba. Na články ze starších, zrušených blogů upřímně nemám koule. Tolik let! Tolik pocitů a myšlenek. Tolik bezmoci a zoufalství, tolik písmen a čísel, tolik řádků. Tolik sedativ. A kam jsme došli? Na začátek. Můj mimoprostor myšlenek má sílu, kterou si nedokážu ani uvědomit. Každý z nás tu sílu máme. Jak pravil McKenna, uvnitř našich myslí se nachází celé kontinenty, galaxie a vesmíry, neprobádaná území plná nejroztodivnějších tvorů. Otázka je pouze ta, jak je převést do reality. Těžce, těžce naše mysli otupené všedností dokážeme stimulovat k výkonům hodným dítěte v rozkvětu. Proto lidé berou drogy. I já. Jenže to, k čemu feťák přistupuje se závislostí, já dělám experimentálně. A vůbec, co je to za drogy, pár zelených rostlinek a malých houbiček, tvořících kolonie složité jako internetová síť? Šamanismu jsem věnoval hodně času a je to jedna z věcí, která mě udržela v mezích zdravého rozumu. Šamanismus je o životě a smrti, a právě smrt je to nejtěžší, nejmrazivější, ale zároveň nejdůležitější poznání vůbec. Střet se smrtí člověka vždy změní. Smrt je nevyhnutelná, proto jsem musel odstranit strach z ní. Je to jednoduché, pokud jde o mě, ale nesnesitelné, pokud jde o druhé. Chybí zde totiž právě ta jistota toho, že smrt přinese zesnulým něco lepšího, než prožívali v životě. Veškerá náboženství se drží tohoto tématu. Jistota smrti a nejistota toho, co je po smrti, jsou ty nejtěžší výzvy našich životů. Mám pocit, jako by na to dnešní svět zapomněl. Smrt je tak všední, že na ni pomalu není ani čas. Všichni se někam ženou, nedokáží zpomalit. Dnes jsem viděl skvělý vtip o tom, co by se studenti měli skutečně učit, aby byli připravení na život. Jedním z předmětů je "samoléčení během pracovní docházky". Musel jsem se tomu od srdce smát. To je přesně ono! Stejné pocity zažívám v práci. Ochořím a cítím se provinile, že nepracuji, přecházím nemoci a škodím si. Proč? Pro nic! Jak řekl Jack Donovan, korporaci nic nedlužíš, ačkoliv se tě snaží přesvědčit o opaku. O korporátních kultech hovoří i Rybka ve své přednášce o magii. Je to peklo. A já nejsem dost zlý a misantropický, aspoň zatím ne. Naposled jsem ležel asi v pět ráno v posteli nemocný a říkal si, že včera jsem v práci chyběl, dnes už tam prostě musím. V těchto úvahách jsem ležel, dokud mi v uších nezazněl dunivý smích Aleistera Crowleyho a jeho pohrdavý výsměch tomu, jaký jsem ubožák. V tu chvíli jsem věděl, že ten den na práci kašlu, a rázem jsem se cítil božsky. Co nadělám, má práce je mizerná, dělám levného a schopného poskoka zahraničním primitivům ze západu a přestává mě to bavit, respektive nikdy mě to nebavilo, ale životní cesta je občas spletitá a trnitá. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. A hlavně se stačí zamyslet nad tím, jak těžký život měli moje rodiče a prarodiče, dále do minulosti už mé znalosti předků ani nesahají, ale i to co vím muselo být peklo. Války, těžká práce, trable v Sudetech, převýchovy v Reichu, neskutečné životní podmínky a sračky, kterými se lidé v minulosti museli brodit, ani to nebudu vypočítávat, protože bych se musel stydět sám před sebou. Dnešní doba však přináší úplně jiné výzvy pro lidskou psychiku. Zatímco kdysi to bylo jednoznačně tvrdé a těžké, dnes je vše jakoby zahaleno hávem přívětivosti a nenásilnosti, ale pravda je taková, že po tímto pláštíkem se skrývají syndromy vyhoření, informačního kolapsu, celkového psychického přetížení člověka, krize morálky a životních hodnot. Jak pravil Alan Moore, kultura páry, kdy se trhají rekordy ve vzniku nových informací a požadavků na jejich vstřebání. A co se duchovna a morálky týče, dost dobře nechápu, jak mohl Nietzsche před více jak sto lety kázat o nihilismu a dekadenci společnosti, protože kdyby to viděl dnes, asi by se hodně divil. Wotanovské zjevení Hitlera, které předpověděl, zřejmě nezměnilo svět takovým způsobem, jaký očekával. Ale co já můžu vědět? Já tu jen píšu na první dobrou svoje dojmy a pojmy a snažím se tak ventilovat právě ten informační přetlak, stejně jako nechat vyhnít zmíněnou krizi morálky. Nic víc zde nehledejte. A občas taky trošku poezie, ovšem ne takové, jakou byste čekali.

Asi je chyba spojovat temnotu se zlem, protože není nic zlého na tom sestoupit dolů do podsvětí a podívat se pravdě do tváře. Sestoupit tam dolů, kde je vlhko a tma, do lůna smrti, z kterého se nakonec rodí nový život. Překročit řeku Styx a projít děsivým labyrintem jeskyní vlastní psýché. Můžete při tom zemřít, můžete zešílet. Ale pokud tím labyrintem projdete a vrátíte se zpátky na denní světlo, tak budete vítězové. A život nebude už nikdy stejný.


Spolknout černou pilulku

23. ledna 2018 v 21:03 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!
Lidi lze rozdělit do mnoha škatulek, a samozřejmě se tomu tak děje dnes a denně. Jsme etiketováni, prosíváni, členěni, rozdělováni na nekonečně mnoho způsobů. Já si však dnes vystačím jen se dvěma kategoriemi.

Již dlouho si říkám, že existují lidé, kteří jsou děti Slunce a světla, a jejich logičtí oponenti, a sice děti Měsíce a noci. Já nepochybně spadám do té druhé kategorie, což na sobě cítím většinu svého života. Nejsem takový ten zářivý typ, v jehož dlouhých, blonďatých loknách září sluneční světlo, věčně pozitivní mládenec s úsměvem za milion dolarů. Nerad se škvařím na slunečním světle a nejlépe se cítím ve tmě. Tmy se mnozí lidé bojí, ale já se v ní cítím jako predátor, kterého černý háv skrývá a pomáhá mu. Dokonce i psaní mi jde nejlépe v noci. Dovedu samozřejmě psát kdykoliv, ale teprve ve chvílích, kdy Slunce zapadne za obzor, cítím, že je to ono. Popravdě řečeno, drtivou většinu všech blogů, co jsem kdy napsal, jsem napsal právě večer či v noci. Cítím v sobě temnotu, které se nemůžu zbavit, i když jsem to zkoušel.

Ano, snažil jsem se nalézt světlo a následovat ho, ale nikdy mi to moc nešlo. Možná to byla chyba. Možná to prostě není moje pravá podstata. Možná jsem dítě temných bohů. Možná právě v tom tkví moje síla a měl bych se na to zaměřit. A možná paradoxně právě ty dlouhé a temné zimní měsíce ve mně jen vyvolávají ponuré relapsy dávné minulosti, avšak natolik silné, že o tom po roce píšu sem.
Nikdo mi ale nevymluví, že na zmíněné "dvojtypologii" něco není. Znáte to. Ty usměvavé, světlé jedince, zapálené a naivní, pozitivní a hodné. To nejsem já. Ve mně hoří plamen, který nejde uhasit, plamen temné síly. Už nejsem nejmladší, a s každým rokem jsem mentálně tvrdší a pragmatičtější cynik. Ne že bych to chtěl. To život mě naučil. Život a studium historie, moje velká vášeň. Rozuměj, ne to formalizované studium, kde vás ve školních lavicích a přednáškových sálech šikanujou jedinci zakomplexovaní a zkostnatělí, takzvaní učitelé, ale studium, kdy sami ve volném čase bádáte, zajímáte se, čtete a investuje peníze do knih a dalších materiálů. To se totiž nadobro liší od studia z donucení, které jsem absolvoval ve všech třech dnešním světem tolik proklamovaných levelech, pouze ztracený čas a nervy pro tři písmenka před jménem! Díky těmto věcem jsem ale naštěstí přišel o iluze. Kupříkladu dnes je nejžhavější téma a otázka v kuloárech to, který stařec bude v čele tohoto prohnilého státu. Řeší se to všude, a proto je pro mě nejslastnější pocit říci např. kolegům z práce, že je mi to jedno a seru na to. Obličeje všech slunečných lidí se rázem stahují do úšklebku polozhnuseného, polozmateného, a stáhly by se ještě více, kdybych dodal, že ani nejsem demokrat, ale to už by na ně bylo moc. Však proč jim to vysvětlovat? Volil jsem tolikrát a nic to nezměnilo, pak jsem si nastudoval nějaké věci a rázem jsem viděl ty dlouhé, jedincem nezměnitelné řetězce příčin a následků, a úplný vrchol byl seriál House of Cards, který tomu přidal pomyslnou třešinku na dortu. Protože ať volby vyhraje kdokoliv, stejně se vždycky nakonec všichni domluví ke spokojenosti všech politických hráčů, nejsou-li již domluveni předem, to je totiž politika. Ale já se o téhle politické žumpě bavit nechci, to je jen taková vsuvka, stačí mi, že se denně musím brodit žumpou skutečnou, žumpou lidstva, žumpou "velkoměsta", pokud ta ztrouchnivělá a zablešená osada má v sobě dost drzosti a pýchy, aby se takto nechala nazývat.

Poodkryl jsem ti myšlení noci a ty možná nesouhlasíš, pokud to čteš, ale věř tomu, že to tady nikoho nezajímá, ani na to nebude brán zřetel. Beru ohledy jen sám na sebe, ačkoliv pár nejbližších spadá pod moje ochranná křídla. Nenechám si nic namluvit, tvořím si vlastní názory, usiluji pouze o svoji nezávislost a svobodu, dvě nejcennější komodity v tomto světě, což musí poznat každý, kdo není úplný pablb, či člověk vymytý systémem státu, sterilního a "za každou cenu friendly" korporátního prostředí, nebo čehokoliv jiného a tolik dnešního. Tyhle oběti vás mohou zabít. A budou vás zabíjet dlouho a postupně, jako jed na krysy podávaný v malých dávkách. A nejhorší je, že si toho nemusíte ani všimnout.

Je to tak, jsem dítě noci, negativní a zasmušilý, plný černého humoru, ale vůbec ne introvertní. I když … introvert dobíjí energii když je sám, to na mě velmi sedí. Občas nesnesu ani svoji druhou polovičku. Je možné se chovat extrovertně, ale v jádru být introvertní? No určitě ano, protože to jsem já! Moje extroverze, to jsou možná jen mimikry, reakce na svět, nebo pozůstatek divoké krve mých předků. Stejně jako černí psi, které nejvíce proslavil Churchill. A nebo jsou to bohové či démoni nebo jak je nazvat. Posedli mě, uhnízdili se ve mně, ghost in the shell, a řídí mě tak jak je potřeba, nenápadně a manipulativně. A možná nejsou ani temní. Má poslední psychedelická zkušenost mi přinesla jeden poznatek: cítil jsem tu sílu, tu životní animální energii, energii přírody, která vyvěrala přímo ze zdroje, určitě by se dala nazvat silou magickou, a pak mi to došlo. Neexistuje černá magie, temná síla, ani nic jiného. Magie a síla je jen jedna, čistá, surová a neutrální, a je jenom na nás, jak s ní naložíme. Možná nejsem dítě noci, možná jsem jen kdysi dávno spolknul černou pilulku. Jenže kdo to může vědět? Kdo to může tušit? Kdo může poskytnout nějakou jistotu? Nikdo. Prozkoumal jsem filosofie všech dob, ale útěchu nenalézám takřka v žádné. Dnes jsem si alespoň koupil paperback Zjevení Cthulhu, výběr z díla H. P. Lovecrafta. V životě jsem od něj nic nečetl, ale věřím tomu, že toto další dítko temnoty mě svými slovy jistě velmi upoutá a možná i utěší. Protože ten, kdo kráčí temnotou příliš dlouho, už po světle možná ani netouží.


Sin Ister

2018