Všechny moje já

20. prosince 2016 v 17:51 | Sin Ister |  World around Me
Ve chvílích tvrdé, mnohahodinové práce, kdy je mozek stimulován na maximum, mě zároveň napadají zajímavé myšlenky. Jedna z nich se týká opět Platóna (kterého mám v současnosti plnou hlavu). Platón v Ústavě rozebírá myšlenku spravedlivého a nespravedlivého člověka a tvrdí, že spravedlivý člověk žije lepší život. Propojil jsem si to s myšlenkou Sókrata, který hovořil o tzv. daimonionovi, pomyslném vnitřním hlase, který nám podvědomě radí co je a co není správné. Hluboce jsem se díky tomu zamyslel sám nad sebou a došel jsem k následujícím závěrům.

Předně musím říct, že myšlenka daimoniona se mi líbí a koketuji s ní už mnoho let. Osobně si ovšem myslím, že daimonion není pouze jeden, ale člověk si jich v sobě nosí mnoho, možná až nekonečně mnoho. Já však pro praktické účely svého života omezil jejich počet na tři hlavní. Je dost pravděpodobné, že to není moje původní myšlenka a pouze tu - byť nevědomky - interpretuji někoho jiného, ale to je teď vedlejší. Zmínění tři daimonioni, nebo spíše tři vrstvy mého já, jsou následující:

Vyšší já (higher self)
Průměrné já (mediocre)
Nižší já (lower self)

Pokusím se všechny tři složky jednoduše popsat. Začnu od toho nejhoršího.

Průměrné já
Člověk by zřejmě jako nejhorší logicky označil Nižší já, které nás svádí ke špatným věcem, ale záleží na úhlu pohledu. I špatné věci můžou mít dobré výsledky, ale jaký výsledek může mít průměrnost? Průměrné já symbolizuje archetyp člověka, co nedělá nic navíc. Pokud bych to zobecnil, jedná se o klasického českého Pepu Nováka, který si po dvanáctihodinové směně sedne do křesla, otevře pivo a čumí na fotbal, o víkendu ještě možná ohne svoji starou. Průměrné já člověka nikam netlačí, neposouvá ani nemotivuje. Nevyznačuje se ničím speciálním. Je spokojeno v klidu a relativní pohodě nicnedělání. Nemá vize ani sny přesahující výhru oblíbeného týmu v Lize mistrů. K lidem se chová převážně neutrálně, i když víme, že klasický Pepa Novák umí být i závistivý hajzlík, co občas někoho tak trochu pomluví, ale v tom už můžeme sledovat vlivy přetékající z Nižšího já. Setkávají se zde totiž okrajové vlivy ze zbývajících dvou vrstev, které se čas od času projeví. Průměrné já je nechutné a uvíznutí v něm znamená pomalou a nudnou smrt zaživa. Neznamená to ovšem, že v životě nemá svoje místo. Občas je třeba vypnout, nic neřešit a chovat se trošku jako křupan, co si dá pár lahváčů a pak usne u televize. Celkově je ale pro mě Průměrné já ten největší strašák a vyhýbám se mu jako čert kříži.

Nižší já
Zatímco Průměrné já je sice pro žití strašlivé, ale v podstatě neškodné a neutrální, Nižší já je pravá temnota. S touto vrstvou mám opravdu bohaté zkušenosti. Nachází se tu všechno destruktivní a negativní co vás napadne: nízké sexuální pudy, deprese, agrese a násilí, drogy, nemilosrdné ambice v machiavellistickém smyslu ("Účel světí prostředky"), bolest, zlost, manipulace, neurózy, psychózy, noční můry a podobné svinstvo. Nízké já rádo šlape na hlavy a láme kosti, užívá si lží a ofenzivních útoků na psychiku člověka, ačkoliv má doma manželku tak si velmi rádo pochutná na té kozaté kolegyni z práce, která s ním nepokrytě flirtuje, nezná výčitky ani slitování. Nižší já je zřejmě nejzábavnější vrstva osobnosti, avšak cena, kterou se za to platí, je strašlivá. Následky jsou téměř vždy destruktivní a člověk za ně zaplatí draze. Já osobně jsem za roky svého života Nižší já zkrotil do té míry, že jeho projevy se týkají téměř výhradně pouze mě samotného. Lidé kolem mě jsou tedy ušetřeni následků a já samotný se omezuji na slabůstky, které mají i na mě minimální dopady. Je to však celoživotní mise s názvem "Mastering yourself". Proč jsem však Průměrné já vyhodnotil jako horší? Protože i projevy Nižšího já můžou mít dobré výsledky. Mohl bych teď vypisovat spousty a spousty příkladů a nad těmi polemizovat, ale snad jen ve zkratce: Napoleon sice válčil jako zběsilý, ale kromě toho vytvořil i Code civil, občanský zákoník, ze kterého Francouzi těží dodnes. Paul Erdős byl geniální maďarský matematik, avšak vypěstoval si závislost na amfetaminech, bez kterých potom nedokázal vůbec pracovat. Budeme ho za to odsuzovat? Stejně tak John Nash, loni tragicky zemřelý, byl velmi problematická osobnost, ale díky němu máme Nashovu rovnováhu. Caesar zničil Římskou republiku, ale dal nám kalendář, stejně tak jeho následovník Augustus v honbě za mocí pozabíjel spousty lidí, ale výsledkem nakonec byl přes dvě stě let trvající Pax Romana. Tohle jsou jen střípky, ze kterých musí být všem jasné, kam vlastně mířím.

Vyšší já
Vyšší já může být ideál čestného, pracovitého a slušného člověka, ke kterému směřoval např. Foglar (ten to však samozřejmě vyhrotil do extrému). Mé pojetí Vyššího já není úplně jednostranné. Opět se vrátím k Platónovi a jeho definici Strážců (vojáků) obce. Strážce má být jako pes: maximálně vlídný ke svým blízkým a maximálně obezřetný (místy až nepřátelský) k neznámým, přesto se však chová v zásadě slušně a klidně. To je ale pouze jeden aspekt z mnoha. To nejdůležitější ze všeho je disciplína. Vyšší já ví co chce a směřuje k tomu, přitom však nebude za každou cenu vrážet dýky do zad. Stejně tak se nebude flákat když je čas pracovat, vymlouvat se když je čas zabrat. Snaží se nastolit životní harmonii a nechodit do škodlivých extrémů. Rozvíjí se a neustále se vzdělává a zdokonaluje. Dokáže obětovat svůj prospěch či dokonce život v zájmu vyššího dobra, pokud je to nutné. Útrapy snáší stoicky a odhodlaně a nestěžuji si. Integrita a loajalita jsou pro něj zcela zásadní pojmy. Takto bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale bylo by to pouze mlácení prázdné slámy. Opět musí být jasné, kam asi mířím. Dodržování ideálu Vyššího já je velice obtížné a dost často se prolíná s Nižším a Průměrným já. Nikdo přece nemůže být dokonalý, rozhodně ne ve vztahu k vysněnému ideálu, ne na tomhle světě a ne v lidském těle. Důležité je však hledat takovou cestu, která je dokonalá pro nás samotné, přesněji, která je dostatečně dobrá pro nás samotné, aniž bychom tím škodili svému okolí, ale naopak mu prospívali. Jedině takto budeme mít šanci využít svůj omezený čas dobře. Život bude vždycky boj a divoké víření daimonionů uvnitř našich hlav, ale pokud si dobře stanovíme zásadní body, ke kterým budeme směřovat, povedou nás jako střelka kompasu k lepšímu životu. Tomuhle věřím a takto se snažím žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Je autor tohoto blogu šílený?

Ano
Ne

Komentáře

1 in-dark-side in-dark-side | Web | 20. prosince 2016 v 18:04 | Reagovat

Pěkně řečeno
-Spřátelíš?

2 Sin Ister Sin Ister | 20. prosince 2016 v 18:20 | Reagovat

[1]: Díky.
    -Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama