Prosinec 2016

Úryvek I

30. prosince 2016 v 19:56 | Sin Ister |  World around Me

Takový běžný deníkový úryvek. Existenciální a fatalistické myšlenky jsou někdy neodbytné, aspoň je vidět, proč nemá cenu, abych moc publikoval, depresivních blogísků je všude jinde plno.

"Psaní textů a případné blogování je super. Tvoří myšlenkovou mapu uprostřed chaosu, mapu, která nevede odnikud nikam a která je odsouzena k zániku ve vlnách času, tak jako všechno na této planetě, respektive všechno vytvořené lidmi. I kdybych napsal miliony stran, tak to nebude k ničemu, nakonec nezbude nic ke čtení, stejně jako nikdo, kdo by četl. Život je nespravedlivý. Lidé musí procházet toliko utrpením a bolestí, a přitom ani neví proč. Nikam to nevede, přesněji nevíme kam to vede, což činí z možnosti "nikam" potenciální pravdu. Jak se má člověk při uvědomění této reality uvolnit a být bezstarostný? Hovno. Bezstarostnost je dostupná pouze v souhvězdí Xanax, a tam se já rozhodně nechystám zavítat."

Bílé dny

29. prosince 2016 v 15:24 | Sin Ister |  World around Me
V roce 2013 jsem shlédl film The Day After. Velice na mě zapůsobil a doslechl jsem se díky němu o tematicky i časem vzniku spřízněném filmu Threads. Původně jsem se na něj chtěl podívat ihned, ale nebyla na to úplně správná nálada, protože The Day After byl natolik realistický a depresivní, že mě tou dobou rázem přešla chuť sledovat filmy odhalující, na jak tenkém ledě se to vlastně pohybujeme. Přeměna moderní společnosti ve společenství doby kamenné, na kterou stačí doslova pár hodin, či dokonce minut (mám dojem, že v době Studené války by nás Pershingy s nukleárními hlavicemi trefily do patnácti minut), není zrovna povzbudivá myšlenka. A přitom je velice reálná! V době Karibské krize jsme byli možná nejblíže k takové katastrofě a nechci vůbec domýšlet, jak moc jsme na hraně v současnosti, v období Ukrajiny, Krymu, Arabského jara, ISIS a podobných lokálních sraček, které díky globalizaci přetékají do celého přelidněného světa a týkají se nás všech.
Abych se moc nevykecával, jestli neznáte výše zmíněné filmy, neváhejte ani vteřinu a podívejte se na ně. The Day After je první v pořadí, připraví vás na ještě o něco drsnější, hutnější a depresivnější Threads. Tyto filmy by měly být promítány povinně ve školách v rámci občanské výchovy a jejích derivací (ZSV apod.) či dějepisu. Donutí vás se zamyslet nad křehkostí našeho žití, nad křehkostí společnosti, nad nezvratitelnou zranitelností nás všech a nad velmi reálnou možností, jak definitivně vymazat celou naši kulturu i civilizaci z historie. Někteří konspirátoři dokonce věří, že se něco podobného již stalo, ale do těchto dänikenovských vod zabřednout nehodlám. Prostě se podívejte a "užijte" si ten pohled. Možná po něm dojdete k zjištění, že přežít někdy nemá ani smysl.

XXX

24. prosince 2016 v 12:03 | Sin Ister |  World around Me

Před nedávnem tu byla v diskusi zmíněna magie. Shodou okolností jsem narazil na toto velice zajímavé video rozebírající magickou tematiku. Přednáší Michal Rybka, člověk, na jehož recenzích a článcích jsem na přelomu devadesátých let a nového milénia vyrůstal. Jeho styl člověk musí ocenit: věcný, srozumitelný, s nadhledem podaný výklad, pohlížející na magii jako na myšlenkový koncept. Kdo se vydrží dívat, dočká se i nacistického Harry Pottera.

P. S. Astrální larvy mě hodně zaujaly.

Všechny moje já

20. prosince 2016 v 17:51 | Sin Ister |  World around Me
Ve chvílích tvrdé, mnohahodinové práce, kdy je mozek stimulován na maximum, mě zároveň napadají zajímavé myšlenky. Jedna z nich se týká opět Platóna (kterého mám v současnosti plnou hlavu). Platón v Ústavě rozebírá myšlenku spravedlivého a nespravedlivého člověka a tvrdí, že spravedlivý člověk žije lepší život. Propojil jsem si to s myšlenkou Sókrata, který hovořil o tzv. daimonionovi, pomyslném vnitřním hlase, který nám podvědomě radí co je a co není správné. Hluboce jsem se díky tomu zamyslel sám nad sebou a došel jsem k následujícím závěrům.

Předně musím říct, že myšlenka daimoniona se mi líbí a koketuji s ní už mnoho let. Osobně si ovšem myslím, že daimonion není pouze jeden, ale člověk si jich v sobě nosí mnoho, možná až nekonečně mnoho. Já však pro praktické účely svého života omezil jejich počet na tři hlavní. Je dost pravděpodobné, že to není moje původní myšlenka a pouze tu - byť nevědomky - interpretuji někoho jiného, ale to je teď vedlejší. Zmínění tři daimonioni, nebo spíše tři vrstvy mého já, jsou následující:

Vyšší já (higher self)
Průměrné já (mediocre)
Nižší já (lower self)

Pokusím se všechny tři složky jednoduše popsat. Začnu od toho nejhoršího.

Průměrné já
Člověk by zřejmě jako nejhorší logicky označil Nižší já, které nás svádí ke špatným věcem, ale záleží na úhlu pohledu. I špatné věci můžou mít dobré výsledky, ale jaký výsledek může mít průměrnost? Průměrné já symbolizuje archetyp člověka, co nedělá nic navíc. Pokud bych to zobecnil, jedná se o klasického českého Pepu Nováka, který si po dvanáctihodinové směně sedne do křesla, otevře pivo a čumí na fotbal, o víkendu ještě možná ohne svoji starou. Průměrné já člověka nikam netlačí, neposouvá ani nemotivuje. Nevyznačuje se ničím speciálním. Je spokojeno v klidu a relativní pohodě nicnedělání. Nemá vize ani sny přesahující výhru oblíbeného týmu v Lize mistrů. K lidem se chová převážně neutrálně, i když víme, že klasický Pepa Novák umí být i závistivý hajzlík, co občas někoho tak trochu pomluví, ale v tom už můžeme sledovat vlivy přetékající z Nižšího já. Setkávají se zde totiž okrajové vlivy ze zbývajících dvou vrstev, které se čas od času projeví. Průměrné já je nechutné a uvíznutí v něm znamená pomalou a nudnou smrt zaživa. Neznamená to ovšem, že v životě nemá svoje místo. Občas je třeba vypnout, nic neřešit a chovat se trošku jako křupan, co si dá pár lahváčů a pak usne u televize. Celkově je ale pro mě Průměrné já ten největší strašák a vyhýbám se mu jako čert kříži.

Nižší já
Zatímco Průměrné já je sice pro žití strašlivé, ale v podstatě neškodné a neutrální, Nižší já je pravá temnota. S touto vrstvou mám opravdu bohaté zkušenosti. Nachází se tu všechno destruktivní a negativní co vás napadne: nízké sexuální pudy, deprese, agrese a násilí, drogy, nemilosrdné ambice v machiavellistickém smyslu ("Účel světí prostředky"), bolest, zlost, manipulace, neurózy, psychózy, noční můry a podobné svinstvo. Nízké já rádo šlape na hlavy a láme kosti, užívá si lží a ofenzivních útoků na psychiku člověka, ačkoliv má doma manželku tak si velmi rádo pochutná na té kozaté kolegyni z práce, která s ním nepokrytě flirtuje, nezná výčitky ani slitování. Nižší já je zřejmě nejzábavnější vrstva osobnosti, avšak cena, kterou se za to platí, je strašlivá. Následky jsou téměř vždy destruktivní a člověk za ně zaplatí draze. Já osobně jsem za roky svého života Nižší já zkrotil do té míry, že jeho projevy se týkají téměř výhradně pouze mě samotného. Lidé kolem mě jsou tedy ušetřeni následků a já samotný se omezuji na slabůstky, které mají i na mě minimální dopady. Je to však celoživotní mise s názvem "Mastering yourself". Proč jsem však Průměrné já vyhodnotil jako horší? Protože i projevy Nižšího já můžou mít dobré výsledky. Mohl bych teď vypisovat spousty a spousty příkladů a nad těmi polemizovat, ale snad jen ve zkratce: Napoleon sice válčil jako zběsilý, ale kromě toho vytvořil i Code civil, občanský zákoník, ze kterého Francouzi těží dodnes. Paul Erdős byl geniální maďarský matematik, avšak vypěstoval si závislost na amfetaminech, bez kterých potom nedokázal vůbec pracovat. Budeme ho za to odsuzovat? Stejně tak John Nash, loni tragicky zemřelý, byl velmi problematická osobnost, ale díky němu máme Nashovu rovnováhu. Caesar zničil Římskou republiku, ale dal nám kalendář, stejně tak jeho následovník Augustus v honbě za mocí pozabíjel spousty lidí, ale výsledkem nakonec byl přes dvě stě let trvající Pax Romana. Tohle jsou jen střípky, ze kterých musí být všem jasné, kam vlastně mířím.

Vyšší já
Vyšší já může být ideál čestného, pracovitého a slušného člověka, ke kterému směřoval např. Foglar (ten to však samozřejmě vyhrotil do extrému). Mé pojetí Vyššího já není úplně jednostranné. Opět se vrátím k Platónovi a jeho definici Strážců (vojáků) obce. Strážce má být jako pes: maximálně vlídný ke svým blízkým a maximálně obezřetný (místy až nepřátelský) k neznámým, přesto se však chová v zásadě slušně a klidně. To je ale pouze jeden aspekt z mnoha. To nejdůležitější ze všeho je disciplína. Vyšší já ví co chce a směřuje k tomu, přitom však nebude za každou cenu vrážet dýky do zad. Stejně tak se nebude flákat když je čas pracovat, vymlouvat se když je čas zabrat. Snaží se nastolit životní harmonii a nechodit do škodlivých extrémů. Rozvíjí se a neustále se vzdělává a zdokonaluje. Dokáže obětovat svůj prospěch či dokonce život v zájmu vyššího dobra, pokud je to nutné. Útrapy snáší stoicky a odhodlaně a nestěžuji si. Integrita a loajalita jsou pro něj zcela zásadní pojmy. Takto bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale bylo by to pouze mlácení prázdné slámy. Opět musí být jasné, kam asi mířím. Dodržování ideálu Vyššího já je velice obtížné a dost často se prolíná s Nižším a Průměrným já. Nikdo přece nemůže být dokonalý, rozhodně ne ve vztahu k vysněnému ideálu, ne na tomhle světě a ne v lidském těle. Důležité je však hledat takovou cestu, která je dokonalá pro nás samotné, přesněji, která je dostatečně dobrá pro nás samotné, aniž bychom tím škodili svému okolí, ale naopak mu prospívali. Jedině takto budeme mít šanci využít svůj omezený čas dobře. Život bude vždycky boj a divoké víření daimonionů uvnitř našich hlav, ale pokud si dobře stanovíme zásadní body, ke kterým budeme směřovat, povedou nás jako střelka kompasu k lepšímu životu. Tomuhle věřím a takto se snažím žít.

Čajový mozek na Platónovi

15. prosince 2016 v 19:52 | Sin Ister |  World around Me
Dnes je Mezinárodní den čaje, což znamená, že ho oslavím jako každý jiný den v roce, tedy několika šálky čaje. Zkoušel jsem spousty druhů, od pu-erhu přes zelené až po nevím co, ale již delší dobu preferuji klasický černý, momentálně spíše indické assamy na úkor cejlonského. Občas si dám i kávu, samozřejmě vlastnoručně mletou, stejně jako čaj musí být sypaný. Piju samozřejmě i bylinky, ale to by bylo opravdu nadlouho. Je zvláštní, jak čaj dokáže ovlivnit mysl a vnímání, s mojí spotřebou bohužel občas i negativně. Ludvík Kundera, jestli se tedy nepletu, prohlásil něco ve smyslu, že po čaji je všechno ostřejší (nebo jasnější?). Ať už to řekl jak chtěl, zřejmě měl pravdu. Čaj opravdu zlepšuje kognitivní procesy, a na rozdíl od kávy tak činí nenásilně. Díky téhle kofeinové závislosti mi jako dárek bohatě postačí pytlík čaje a kniha. Jo dárky, to je teď aktuální téma. Člověk, který vymyslel Vánoce, zřejmě nepočítal s tím, že se v tomto období klidu a míru budou lidé chovat jako šílenci, brát obchody ztečí, půjčovat si kvůli tomu na sebevražedné úroky a doma uklízet fanatičtěji než Mr. Proper. Trošku se nám to zvrhlo, ale to je normální, civilizace opět upadá a degeneruje, stejně jako kdysi, a po období tohoto úpadku se následně začne zase zvedat. Klasická cykličnost dějin.

Když si z předchozího odstavce dáme do kupy záchytné body, což je zřejmě něco jako čaj-knihy-historie, dostaneme moji oblíbenou náplň volného času, což je četba historických knih, v mém případě zaměřená především na starověk. Řecko, Řím, Kartágo … baví mě to opravdu hodně, hledám inspiraci i analogie, zajímá mě, jak tehdy člověk žil a jak to sedí v porovnání s dneškem. Občas mi připadá, že dnešní člověk je oproti tehdejšímu duševně a fyzicky zakrnělý, ale nemusí to být úplně pravda. Tedy fyzicky zakrnělí jsme určitě, avšak máme aspoň mnohem menší úmrtnost (což ovšem nemusí být vzhledem k přelidnění zrovna výhoda). A duševně? Při četbě klasiků to tak může vypadat, ale pravděpodobně je dnes relativní množství přirozeně nadaných lidí v populaci zhruba stejné jako tehdy, naopak přístup ke vzdělání je dnes mnohem lepší. Je tu ovšem jedna velikánská nevýhoda, která se dá překonat jen velice těžce za pomocí železné disciplíny; lidé tehdy neměli tak neskutečně rozesrané mozky z přemíry zbytečných informací, sociálních sítí a mediálních hoven. To jim umožňovalo se věnovat dané věci mnohem intenzivněji a důkladněji než lidé dnes. Tuto výhodu neměli pouze lidé starověku, ale ještě pár generací zpátky. Všechna čest každému současníkovi, který se od toho dokáže odstřihnout a nedělá to pouze kvůli workoholismu nebo něčemu podobnému. Také myšlenka rovnováhy duše a těla dneska upadla. Dneska jste buď inteligentní nerd-chcípák, nebo svalovec-bezmozek. Jasně, ne vždycky, ale zpravidla. Samozřejmě se věnuji extrémům, protože šedá masa průměrnosti není vůbec zajímavá. Jak to ale bylo kdysi? Sókratés, když zrovna neučil mládež jak používat mozek, byl hoplíta a bojoval v Peloponéské válce. Platón, kromě sepisování nadčasových filosofických spisů, závodil jako zápasník naIsthmických hrách, a jak pravil klasik, byl to zkrátka a dobře "big heavy madafaka". Členové římského senátu běžně sloužili v legiích atd. atd. Tenkrát šla kultivace ducha ruku v ruce s fyzickou průpravou, což je přístup, který dneska velmi postrádám, navíc dnešní neurotičtí intelektuálové alá Woody Allen, salonní chytrolíni, hospodští povaleči, rachitičtí hipsteři, iPhone omladina apod. působí ve srovnání vyloženě směšně. Ale IT expertům bych to nakonec i odpustil, však spousta z nich vidí svoji budoucnost v oproštění se od těla a přenesení mysli na síť ve stylu Ghost in the Shell. Mimochodem, teď bude hraný film, což je opět super, protože se objeví zase spousta skalních fandů, kteří snad v době premiéry původního anime opusu magnum snad ještě ani nebyli na světě.No nic no.

To je vše, dnes ze mě asi více nevzejde. Říkám si, k čemu je tenhle blog dobrý, možná tak jako odkladiště mých zbytečných myšlenek, a ještě ke všemu odkladiště již takřka nepoužívané. Vedu si totiž papírový deník, občas digitální deník, což mi plně vyhovuje a nemusím nic veřejně sdělovat. Popravdě nechápu, proč si tohle vůbec někdo má zájem přečíst. Ale pokud to někoho zajímá, jeho věc. Tady jsou dveře otevřené všem a všemu.