Březen 2014

Noční příhody

18. března 2014 v 18:52 | Sin Ister |  World around Me

No. 1
Mám rozřízlou pravou dlaň a cítím, jak se mi odchlipuje maso od kosti. Bolest není silná, ale značně podivná. Uvědomuji si, že řez odpovídá čáře osudu. Čekám, kdy mi maso z ruky odpadne úplně.

No. 2
Sedím u stolu a bavím se se svými příbuznými. Po chvíli si na základě rozhovoru uvědomuji, že jeden z nich tu vlastně není a je to pouze halucinace vyplozená mojí pomatenou myslí. Ostatní mi šetrně sdělují, že to věděli celou dobu, ale já už si nejsem jistý ani tím, zda jsou skuteční oni. Všechno je nejisté.

No. 3
Po podlaze se pomalu prochází obrovská, sytě oranžová krysa. Vší silou na ni dupnu a krev s kusy krysího těla se rozprskne po podlaze.

No. 4
Jsem dozorčím v koncentračním táboře, ale zároveň také ruský dvojitý agent. Vypukne vzpoura vězňů a všude kolem se to začne hemžit podvyživenými postavami v cárech, které naháněji vyděšené dozorce. Kromě toho se velice rychle blíží Rudá armáda. Vystrašený utíkám před vězni, nejsem schopen vyřešit situaci tak abych přežil: pokud se nebudu bránit, zabijí mě vzbouřenci, pokud ano, zabijí mě o chvíli později Rusové. Jsme ve velké tělocvičně a snažím se prchnout po galerce, ale není kam.

No. 5
Vidím zhruba třináctiletou krásnou dívku jak sedí na lavičce a někde poblíž duní zvuky diskotéky. Přijde k ní postarší muž v saku s divným výrazem a začne ji odvádět do místnosti, kde čeká pánská společnost, která se chystá slavit narozeniny jednoho z nich. Kolem mě stojí cizí oškliví muži a říkají, že s takovou dámskou společností by tam chtěli být taky a že se pánové pomějou. Zhrozeně vytáčím 158, telefon bere operátorka. Vysvětluju jí, že se schyluje k pedofilnímu zneužití a ať okamžitě přijede policejní hlídka. Žena na druhém konci drátu se mě snaží přesvědčit, že to není vůbec jisté, ale nakonec mi řekne, že hlídka je už na cestě a odpálí okno. Jakmile prý z místnosti uslyším výbuch, mám vtrhnout dovnitř dveřmi a pomoci policistům. Muži vedle mě to slyší a říkají, že jsem idiot a že je plnoletá. Utíkají sdělit mužům vevnitř, že jsem zavolal policii. Vychází chlap v saku a volá 158 a snaží se hlídku odvolat a vysvětluje, že dívka je dospělá. Já ale jistě vím, že není.

No. 6
Stojím vysoko na kopci a jsem římský legionář, se mnou je tu celá armáda. Nepřítele vidím daleko pod námi, jsou to tisícihlavé, nekonečné zástupy, zřejmě také Římané. Při pohledu na ty počty mám strašný strach, který mě neopouští ani při útoku nepřítele. Mám v každé ruce krátký meč gladius. Najíždí na mě nepřátelský jezdec, srážím ho ze sedla a potom mu zabodávám meč hluboko do těla. Je to neuvěřitelný pocit, veškerý strach mě rázem opouští a nadšeně se vrhám s ostatními do útoku.

No. 7
Během neznámého snu se najednou čas zastavuje, všechno je rázem úplně jiné, než jak to ve snu obvykle bývá, a nějaký neznámý hlas, ze kterého cítím neuvěřitelnou sílu, mi beze slov sděluje, že můj děda je mrtvý. V reálném světě můj děda zemřel dva dny po tomto snu a od té doby se významu svých snů bojím.

No. 8
V sedmi nebo v osmi letech mám strašlivou noční můru, figurují v ní vraždy, kdy vražedkyně není člověk, ale pravděpodobně duch, a oběť ji těsně před smrtí vždycky spatří v nějaké lesklé ploše nebo v zrcadle. Této noční můře danou noc předcházela ještě jedna, během které jsem se vzbudil. Byl jsem tenkrát na prázdninách a spal v malém podkrovním pokojí s trojúhelníkovým okýnkem. Po probuzení z prvního snu jsem za tím oknem viděl ostré světlo co neustále sílilo, vzápětí hned usnul, a pak již následovala ona zmíněná noční můra. Od těch dob jsem měl fobii ze zrcadel, které jsem se zbavil velice pracně teprve vloni.

No. 9
Sedím v obýváku a zničeho nic se doslova zjeví strejda s mrtvolně strnulým výrazem, cítím, jako by to ani nebyl on. Má vypoulené oči a zničeho nic na mě prudce ukáže prstem. Stalo se to krátce po No. 7.

No. 10
Nevím co se děje ani kdo je tam se mnou, ale zápasím na život a na smrt. Prohrávám a někdo mě několikrát bodne nožem. Bolest je neuvěřitelně ostrá a silná.

No. 11
Snažím se utíkat před nebezpečím, ale nohy jsou jako ze dřeva a nemůžu s nimi pohnout.

No. 12
Jsme v dřevěné pevnosti. Většina mužů, co ji mají bránit, odcházejí na průzkum vstříc nepříteli. Ten ale přichází hned po jejich odchodu a my jsme takřka bezbranní. Stojím u okna a střílím puškou, ale netrefuji se a když už ano, proti přesile stejně nemáme šanci. Chvílemi nejde ani stisknout kohoutek a docházejí mi náboje. Barbaři již šplhají po stěnách, jeden z nich se najednou vynořuje přímo přede mnou. Je zrzavý a vysvlečený do půl těla. Ustupuji a snažím se střílet nebo ho aspoň udeřit pažbou.

No. 13
V noci během mých dosavadních posledních narozenin se objevuje zesnulý děda a sděluji mi, že mi tedy přeje všechno nejlepší, ale cítím, že je ze mě zklamaný.


Černé místo

12. března 2014 v 20:18 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!

Už se mi ztratil původní smysl existence tohoto černého místa na nekonečné mapě webu. Mám dojem, že jde o zprostředkování prostoru na jistý druh terapie a ventilace vnitřních pocitů, se kterými si lze velmi dobře hrát, jako když skládáte rubikovou kostku. Je fajn složit správně každou stranu, ale ta dokonalá jednobarevnost se nevyrovná pestrosti a možnostem, které jinak mohou vzniknout, tím spíš, že nic není dokonalé, snad kromě matematiky, ale na to taky nedokážu odpovědět, protože matematika je sice obsažena v podstatě ve všem, ale velký počet nevysvětlitelných anomálií, které se vyskytujou po celém světě už od dob prehistorických, přináší jenom další pochyby a neurčitost. A nebo ještě nejsme tak chytří a celkově toho pořád víme příliš málo, na což bych si klidně i vsadil.

Znám řešení a odpovědi na spoustu tíživých otázek, ale jedná se o velice kontroverzní záležitost, částečně riskantní, většinovou veřejností zavrženíhodnou, osvícenci a svatými muži požehnanou a studovanou, schopnou doslova a do písmene změnit svět, přesto by však nadchnula jen minoritní počet lidí, což je šílené a smutné, takže smířlivě navrhnu něco na ukrácení času, např. zamyslet se nad podobností a analogií mezi mozkem, počítačem a vesmírem.

Výše zmíněná podobnost mě denodenně vede k myšlenkám na rozvoj svých schopností, jež nám náš přirozený hardware dovoluje (samozřejmě čím jste přirozeně inteligentnější, tím lépe), ale vždycky dojdu k závěru, že i kdybych po zbytek života seděl na zadku u intelektulních činností, nikdy bych tento poenciál nedovedl plně rozvinout, a kromě toho by můj už tak dost pobledlý ksicht zřejmě získal barvu alá brčálová zeleň monitoru Commodore 128, o atrofování svalstva ani nemluvě. Mimoto, potkat v tomhle stavu a rozpoložení např. dnešního oslavence Jacka Kerouaca, jakkoliv je to nepravděpodobné (je totiž mrtvý již pátou dekádu), totálně by mě zjebal a vysmál by se mi, protože nejsem zbitý a blažený, jako každý správný hipster z padesátých let, a místo toho někde sedím a řeším píčoviny. No jo, každý z nás to nemá tak jednoduché, že si může dovolit bydlet celý život u mámy, pěstovat alkoholismus, hulit, píchat s každým v dohledu, sjíždět se benzedrinem a pak psát šílené romány, které změní svět. Tedy aspoň ne tak úplně doslova. Každopádně dneska všechno nejlepší Jackie.

Jen pro ten dnešní den, jsem unavený a lehce halucinující, nemůžu se už soustředit ani na to napsat pár dalších na první pohled nesmyslných vět na tohle podivné místo, které postrádá účelu stejně jako všechno ostatní mimo něj, snad kdybych byl skutečný solipsista, pak bych nějaký větší smysl viděl, ale to je vyloučeno, takže možná bude lepší přestat s tím a nechat se zase chvilku pasivně unášet, dokud mě opět nevysvobodí něco, čemu alkoholici říkají jasná chvilka, a my ostatní satori, které se mimochodem dneska bohužel nedostavilo.