Jak asi vypadá?

9. února 2014 v 0:06 | Sin Ister |  World around Me

Občas bych potřeboval aspoň na den s nikým nemluvit, nic nemuset dělat a nikoho nevidět. Jenže kdo si tohle může dovolit? Jedině zase pláchnout zpátky do hor. Samota je neuvěřitelně posilující prostředek, který vám dá čas a prostor obrnit se proti všem těm žváštům a kecům všude okolo v obyčejném světě. Thoreau říkal dejte mi pravdu, já říkám dejte mi samotu.

Co je vlastně realita? Občas závidím lidem jako jsou Philip K. Dick, David Cronenberg nebo David Lynch, že dokáží vrstvit realitu na desítky jiných dimenzí, neustále vyvolávat pochyby o tom, co je vlastně skutečné a co ne, a filosoficky se zamýšlet nad podstatou tohoto světa, ovšem z naprosto jiných úhlů pohledu, než je běžné. Chtěl bych mít vize jako tito pánové. Jako dítě jsem je měl, až mi z toho běhal mráz po zádech. Teď mám hovno.

Velmi často mě napadá, má-li to vůbec ještě cenu věnovat se dnes literatuře? Mám dojem, že všechno dobré už bylo napsáno a poslední, co má význam, je literatura faktu, respektive vědecká, a literatura experimentální, která dokáže rozšířit obzory. Bohužel, většina experimentální literatury je naprostá katastrofa. A ne jen jí, a nejen dnes. Možná až 90 % autorů, které jsem byl povinnen učit se v dobách na střední škole bych nekompromisně škrtnul z osnov a v některých případech dokonce historických análů. Protože jejich smysl, kvalita, ubohost, hnusná sentimentalita, nebo naopak primitivní cynická ironie, sloh a vím já co ještě, je naprostý humus. Milí autoři, strčte si to kam uznáte za vhodné a pak to zapalte, vaším brakem si nikdo zasírat mozek nechce. Literatura ovšem nelze zcela zavrhnout hned z několika důvodů, z nichž jeden z těch opomíjených je terapeutický smysl. Viděli jste film Quills? Pak víte, o čem mluvím.

Už jste někdy pokoušeli ďábla? Jak asi vypadá? Co takhle se podívat do zrcadla? S přáteli jsme se bavili, že každý má nějakou svoji zvláštní úchylku. Bylo mi řečeno, že ta moje je taková, že velice často, v intervalech po několika měsících, radikálně měním svůj vzhled. Nedělám to naschvál, dělám to automaticky a z mého pohledu zcela přirozeně. Jestli mě někdo vidí pětkrát do roka, vidí pětkrát někoho jiného. Proč ale? Snažím se něco skrýt a zamaskovat? Je to vlastně trošku šílené, když se nad tím střízlivě zamyslím. Ale opravdu jen krapet.

Při pohledu zpět jsem zjistil, kolik věcí, které mě kdysi zajímaly a bavily, jsem již odvrhnul. A to naprosto nekompromisně. Nemůžu za to, jsem takový. Když se něčeho rozhodnu zbavit, tak úplně. Nikdy neodpouštím a nikdy se k ničemu nevracím. A pokud to tak někdy nevypadá, jen to jen přetvářka, ke které mě někdo nebo něco donutil. Třeba společenská konvence. Ale to jsou jenom iluze. Jednou mrtvý, navždy mrtvý. Aby mě někdo neměl za čuráka, člověk, na kterém tuto filosofii uplatňuji nejvíce, jsem já sám. Kdo ze všech těch sebeomlouvačných ublížených ufňukánků tohle může říct?

Už jste někdy pokoušeli ďábla? Jak asi vypadá? Co takhle se podívat do zrcadla? Nemusíte mít rádi snuff. Nikdo normální ho přirozeně nemá rád a nebude se na něj dívat. Časem v něm ale můžete najít zalíbení. Vyvolané zvykem a taky brnkáním na skryté struny lidské povahy. I takhle se může pokoušet ďábel. To byl jen příklad. Ilustrativní. Nemám rád snuff.

V brzké době mám v plánu napsat něco seriózního. Žádnou beletrii. Eseje. Pravděpodobně to nebude mít větší cenu než toaletní papír (spíš ještě menší, protože i kdybych to vytisknul, jemnosti sametového hajzlpapíru s přidanou vůní se tiskařský papír nikdy nemůže rovnat). Moje pradávná učitelka francouzštiny, kterou bych nejradši vynesl na zlatý piedestal za její lidskost, vzdělání a neúprosnou přísnost, jednou pronesla, že vzdělaný národ se pozná podle toho, že píše hodně esejí. Můj národ tvoří jen jeden člověk, což jsem já, takže v sázce je hodně. Na psaní tematických esejí člověk ovšem napřed musí získat a vstřebat velké množství informací, což je s mojí extrémně sebekritickou povahou těžké, protože nikdy se mi nezdá, že bych toho věděl dost. Pak se tomu musí ještě v dechnout nějaká inovativní myšlenka, nějaký sobě vlastní a specifický genius loci, který tomu všemu dá smysl. Což může být taky problém. Není horšího pocitu, než když v jasné chvilce přijdete na něco strašně super, co vám přijde geniální, ale pak se dozvíte, že už to napsal někdo dávno před vámi. Všechno už je prostě jen plagiát plagiátu. Hrůza. Ale co mě fascinuje na esejích? Možnost logického rozebírání problému na základě podložených dat a zároveň dodání tomu puncu pomocí svých myšlenek a vizí. Prostě něco jako opak tohoto blogu. Mám jenom obavy, že za moje myšlenky a témata mě potom zavřou, nebo aspoň vyválí v dehtu a v peří.

Pokud existují paralelní reality, jak v nich vypadají moje protějšky? Antagonisticky? V jakém smyslu? Budou mít jen opačnou barvu vlasů a povahu, jak je to běžné v béčkových sci-fi? Nebo budou antagonističtí úplně? To znamená, že můj protějšek je malý, ošklivý, hloupý a slabý? A pokud ano, funguje mezi námi nějaká symbióza? Je takový, protože jsem všechno dobré vyžral já a tak na něm parazituji? Nebo tady jen rozebírám extrémy, a ještě k tomu špatně? Existují dva antagonistické bipolární extrémy a moje reálná osoba je prostředník mezi nimi? To znamená třetí bytost, co si bere z obojího trochu? A co takhle zapomenout na vzhled a vzít si jen povahu? Dobro X Zlo a reálná bytost uprostřed. Někdy víc taková, jindy onaká. Kyvadlo řídíce se podle Universa, nikdy ne úplně v klidu. Stejně jako bod tržní rovnováhy nikdy nezůstane v dané poloze dlouho, ale takřka okamžitě se pohybuje jedním nebo druhým směrem. V tom případě by cílem člověka mělo být nalezení rovnováhy, což není nic nového a řekl to už např. Platón. Jenže pokud je rovnováha možná jen dočasně, je tento úkol nekonečný. Stejně jako Vesmír. A všechno je zase ještě o trochu více šílené.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Je autor tohoto blogu šílený?

Ano
Ne

Komentáře

1 Natas Natas | Web | 9. února 2014 v 8:52 | Reagovat

A co je ta pravda? Jaká je její hodnota, když jí vlastně nechceme slyšet? Byly napsány i překné kecy, leží na pultech, nikdo je nečte, nekupuje a autoři se čílí. Proč? Když zabrousíš do filosofických knih, tak už ani to dnes neplatí, jen to mnohé vysvětluje, ale použít se to dávno nedá a co že žaludek se při tom zvedá. Pokud se národ pozná podle esejí, jsem v "ánusu".

2 ErickGrone ErickGrone | E-mail | Web | 20. března 2017 v 23:07 | Reagovat

wh0cd124083 <a href=http://cialisprice2017.com/>cialis price</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama