Únor 2014

Chronofob

16. února 2014 v 20:43 | Sin Ister |  World around Me

Čas. Hodiny. Hodiny. Hodiny. Všude kolem. Tikají neúprosně a pravidelně, a kdyby jim došla baterie, tikaly by donekonečna uvnitř mé hlavy. Kontroluji je takřka neustále. Nenávidím to. Časová smyčka mě pohltila a já se z ní nemůžu dostat ven. Každé promarněné tiknutí znamená, že jsem o kousek dál svému cíli. Protože zachovat si progres je obtížné. Člověk promarní tolik času, že kdyby měl zítra umřít, zastřelí se už dneska v depresi z toho zoufale vysokého čísla. Slyšel jsem, že jedno ze zjištění, které se člověku dostane po smrti, je to, že čas neexistuje. Možná jedna z kuriozit paralelního vesmíru. Beru to jako velkou výhodu. Nebude kam spěchat, nebude důvod dívat se pětkrát za minutu na hodinky a říkat si, že to utíká nějak rychle nebo pomalu. Čas je zřejmě relativní a závisí na současném rozpoložení. Zažil jsem nejdelší vteřiny svého života a stejně tak dny co utekly jako minuty. Při tom správném si prodloužíme život. Aspoň ze subjektivního pohledu a pocitu. Já ale nechci nic z toho. Chci jenom být a plynout si ve vzduchoprázdnu jako Major Tom, daleko od všeho toho tikání a spěchu. Pak to bude dokonalé.

Jak asi vypadá?

9. února 2014 v 0:06 | Sin Ister |  World around Me

Občas bych potřeboval aspoň na den s nikým nemluvit, nic nemuset dělat a nikoho nevidět. Jenže kdo si tohle může dovolit? Jedině zase pláchnout zpátky do hor. Samota je neuvěřitelně posilující prostředek, který vám dá čas a prostor obrnit se proti všem těm žváštům a kecům všude okolo v obyčejném světě. Thoreau říkal dejte mi pravdu, já říkám dejte mi samotu.

Co je vlastně realita? Občas závidím lidem jako jsou Philip K. Dick, David Cronenberg nebo David Lynch, že dokáží vrstvit realitu na desítky jiných dimenzí, neustále vyvolávat pochyby o tom, co je vlastně skutečné a co ne, a filosoficky se zamýšlet nad podstatou tohoto světa, ovšem z naprosto jiných úhlů pohledu, než je běžné. Chtěl bych mít vize jako tito pánové. Jako dítě jsem je měl, až mi z toho běhal mráz po zádech. Teď mám hovno.

Velmi často mě napadá, má-li to vůbec ještě cenu věnovat se dnes literatuře? Mám dojem, že všechno dobré už bylo napsáno a poslední, co má význam, je literatura faktu, respektive vědecká, a literatura experimentální, která dokáže rozšířit obzory. Bohužel, většina experimentální literatury je naprostá katastrofa. A ne jen jí, a nejen dnes. Možná až 90 % autorů, které jsem byl povinnen učit se v dobách na střední škole bych nekompromisně škrtnul z osnov a v některých případech dokonce historických análů. Protože jejich smysl, kvalita, ubohost, hnusná sentimentalita, nebo naopak primitivní cynická ironie, sloh a vím já co ještě, je naprostý humus. Milí autoři, strčte si to kam uznáte za vhodné a pak to zapalte, vaším brakem si nikdo zasírat mozek nechce. Literatura ovšem nelze zcela zavrhnout hned z několika důvodů, z nichž jeden z těch opomíjených je terapeutický smysl. Viděli jste film Quills? Pak víte, o čem mluvím.

Už jste někdy pokoušeli ďábla? Jak asi vypadá? Co takhle se podívat do zrcadla? S přáteli jsme se bavili, že každý má nějakou svoji zvláštní úchylku. Bylo mi řečeno, že ta moje je taková, že velice často, v intervalech po několika měsících, radikálně měním svůj vzhled. Nedělám to naschvál, dělám to automaticky a z mého pohledu zcela přirozeně. Jestli mě někdo vidí pětkrát do roka, vidí pětkrát někoho jiného. Proč ale? Snažím se něco skrýt a zamaskovat? Je to vlastně trošku šílené, když se nad tím střízlivě zamyslím. Ale opravdu jen krapet.

Při pohledu zpět jsem zjistil, kolik věcí, které mě kdysi zajímaly a bavily, jsem již odvrhnul. A to naprosto nekompromisně. Nemůžu za to, jsem takový. Když se něčeho rozhodnu zbavit, tak úplně. Nikdy neodpouštím a nikdy se k ničemu nevracím. A pokud to tak někdy nevypadá, jen to jen přetvářka, ke které mě někdo nebo něco donutil. Třeba společenská konvence. Ale to jsou jenom iluze. Jednou mrtvý, navždy mrtvý. Aby mě někdo neměl za čuráka, člověk, na kterém tuto filosofii uplatňuji nejvíce, jsem já sám. Kdo ze všech těch sebeomlouvačných ublížených ufňukánků tohle může říct?

Už jste někdy pokoušeli ďábla? Jak asi vypadá? Co takhle se podívat do zrcadla? Nemusíte mít rádi snuff. Nikdo normální ho přirozeně nemá rád a nebude se na něj dívat. Časem v něm ale můžete najít zalíbení. Vyvolané zvykem a taky brnkáním na skryté struny lidské povahy. I takhle se může pokoušet ďábel. To byl jen příklad. Ilustrativní. Nemám rád snuff.

V brzké době mám v plánu napsat něco seriózního. Žádnou beletrii. Eseje. Pravděpodobně to nebude mít větší cenu než toaletní papír (spíš ještě menší, protože i kdybych to vytisknul, jemnosti sametového hajzlpapíru s přidanou vůní se tiskařský papír nikdy nemůže rovnat). Moje pradávná učitelka francouzštiny, kterou bych nejradši vynesl na zlatý piedestal za její lidskost, vzdělání a neúprosnou přísnost, jednou pronesla, že vzdělaný národ se pozná podle toho, že píše hodně esejí. Můj národ tvoří jen jeden člověk, což jsem já, takže v sázce je hodně. Na psaní tematických esejí člověk ovšem napřed musí získat a vstřebat velké množství informací, což je s mojí extrémně sebekritickou povahou těžké, protože nikdy se mi nezdá, že bych toho věděl dost. Pak se tomu musí ještě v dechnout nějaká inovativní myšlenka, nějaký sobě vlastní a specifický genius loci, který tomu všemu dá smysl. Což může být taky problém. Není horšího pocitu, než když v jasné chvilce přijdete na něco strašně super, co vám přijde geniální, ale pak se dozvíte, že už to napsal někdo dávno před vámi. Všechno už je prostě jen plagiát plagiátu. Hrůza. Ale co mě fascinuje na esejích? Možnost logického rozebírání problému na základě podložených dat a zároveň dodání tomu puncu pomocí svých myšlenek a vizí. Prostě něco jako opak tohoto blogu. Mám jenom obavy, že za moje myšlenky a témata mě potom zavřou, nebo aspoň vyválí v dehtu a v peří.

Pokud existují paralelní reality, jak v nich vypadají moje protějšky? Antagonisticky? V jakém smyslu? Budou mít jen opačnou barvu vlasů a povahu, jak je to běžné v béčkových sci-fi? Nebo budou antagonističtí úplně? To znamená, že můj protějšek je malý, ošklivý, hloupý a slabý? A pokud ano, funguje mezi námi nějaká symbióza? Je takový, protože jsem všechno dobré vyžral já a tak na něm parazituji? Nebo tady jen rozebírám extrémy, a ještě k tomu špatně? Existují dva antagonistické bipolární extrémy a moje reálná osoba je prostředník mezi nimi? To znamená třetí bytost, co si bere z obojího trochu? A co takhle zapomenout na vzhled a vzít si jen povahu? Dobro X Zlo a reálná bytost uprostřed. Někdy víc taková, jindy onaká. Kyvadlo řídíce se podle Universa, nikdy ne úplně v klidu. Stejně jako bod tržní rovnováhy nikdy nezůstane v dané poloze dlouho, ale takřka okamžitě se pohybuje jedním nebo druhým směrem. V tom případě by cílem člověka mělo být nalezení rovnováhy, což není nic nového a řekl to už např. Platón. Jenže pokud je rovnováha možná jen dočasně, je tento úkol nekonečný. Stejně jako Vesmír. A všechno je zase ještě o trochu více šílené.


Pachuť zdechliny

4. února 2014 v 22:43 | Sin Ister |  World around Me

Málo kdo vnímá svět takový, jakým je ve skutečnosti, tak jak to uměla většina geniálních filosofů a spisovatelů všech epoch naší historie. Já sám se to učím jen velmi ztěžka, ale vytrvale dělám pokroky. Pro začátek ale můžem zůstat u základních pouček. Svět není růžový, krásný ani milý, to jedině když berete kvalitní drogy nebo jste uzavření ve své vlastní existenční bublině a s okolím se takřka nemusíte stýkat (to jste pak ale většinou buď ještě děti nebo úplní vyděděnci). Svět lidí je hnijící zdechlina. Dostanete mnohem více jedovatých plivanců do tváře, než byste čekali a než leckteří dokážou snést. Mnohem častěji než sladkost z výhry si budete "vychutnávat" hořkost porážky nebo stres z nikdy neutuchajícího boje o svůj život, a to doslova i v přeneseném smyslu. Úspěch v podstatě neexistuje, s každou dosaženou metou nastupuje další nový cíl, který je zase o něco výše, a nakonec zjistíme, že cesta je cílem a největší uspokojení nám přináší samotný průběh dosahování svých snů a předsevzetí, nikoliv jejich samotné dosažení. A nakonec umřeš a v posledních vteřinkách života před posledním výdechem si uvědomíš, že to stejně všechno bylo jen obrovské a velkolepé hovno a ty sám nejsi o nic víc důležitější než atom molekuly vody v oceánu. Ale to není to nejhorší. Nejhorší je to, že po celou tu dlouhou cestu, kterou budete muset ujít až ke svému vykoupení, se budete muset denodenně střetávat s lidskou malostí, ubohostí, přetvářkou, závistí a především s nenávistí. Každého dobrého a upřímného člověka, co za každých okolností stojí při vás, si železným hřebem přibijte k srdci a udělejte vše proto, aby vás nikdy neopustil. Věřte mi, že moc takových se v životě nenajde, o to víc cenní tito lidé jsou. A kromě toho, největší zradu vždy očekávejte hlavně ve své nejbližší rodině.



"Vím, že říkáte spoustu věcí, které nemyslíte vážně, protože máte strach z toho, co by o vás řekla jiná připosraná prolhaná hovada. Vím, že děláte něco jiného, než co říkáte. Vím, že někteří z vás se ukrývají pod tenkou rouškou politické korektnosti. Jenže já vás znám. Chcete šukat, vlastnit a zabíjet jako každý jiný." Henry Rollins, Solipsista



Henry to vystihnul naprosto přesně. Řekněte mi, jaký má smysl život takového člověka, který nemá odvahu ani na to ukázat svou skutečnou podstatu v jasném světle? Musí to být strašné a já jsem rád, že takový nejsem. Člověk pak sice možná schytá o nějaký ten hořký plivanec navíc, ale to je v celé té záplavě zahořklých slin padajících denodenně na naše hlavy již celkem jedno.