Procházím se mezi myšlenkami

30. ledna 2014 v 0:20 | Sin Ister |  World around Me

Pokaždé když na jedné z procházek přírodou narazím na člověka, zkazí mi to náladu. Snažím se jim vyhnout nebo je aspoň ignorovat, když je míjím. Někteří z náhodných pocestných mají tu slušnost, že se na mě ani nepodívají, jiní mě ale propichují pohledem, ve kterém je často tolik tuposti, že se mi až zvedá žaludek. Jsou sice i vyjímky, jako například starší dámy, u kterých mi má vrozená šlechetnost zabraňuje je prostě nevnímat, ale těch je velice málo. Když jsem v přírodě, chci být sám. Chci slyšet zvuky lesa a věnovat se jenom svým myšlenkám, své meditaci a rozjímání, procházet kolem srn, které se mě už ani nebojí, protože mě už dobře znají, kochat se přírodou a krásným výhledem, který se mi otvírá, když hodiny zdolávám vrchoviny. Tam nahoře je všechno jiné. A člověk? To je jako kaňka na listu té nejkrásnější básně. Sere mě, protože ničí a zabíjí všechno, co mám rád, k čemu vzhlížím a co obdivuji. Pokud budu mluvit jen za náš prohnilý stát, protože se zahraničím nemůžu mít dost dobré srovnání, tak kamkoliv zde vkročí lidská noha, tam je bordel, smrad a vulgárnost. Odpadky. Nevychovanost. Nevzdělanost. Všude. Když se někdo chová obzvlášť hnusně, říká se, že se chová jako zvíře. Omyl. Zvířata se nechovají jako člověk, nejsou schopna takového hnusu. Které zvíře by svému spoluvězni vymlátilo všechny zuby, aby mělo jistotu, že mu neukousne ptáka, když ho bude nutit k orálnímu sexu? Které zvíře by vymyslelo tolik bizarních způsobů mučení, podvodů, zabíjení a dalších sraček, které se dějou v takzvané "civilizované" společnosti? Žádné. Proto říct o někom takovém, že se chová jako zvíře, to je prostě hloupost. Zvířata jsou boží stvoření ve své ušlechtilé jednoduchosti. Většinou lidí opovrhuji. Jak hodnotím a selektuji člověka? Inteligence, projev, názory, kultivovanost, poctivost, upřímnost. A není v tom nic snobského. Pouze mě už VELICE přestalo bavit neustále být nucen žít v prostředí, které postrádá veškerou slušnost a důstojnost. A to je takřka všude. Co třeba vysoké školy? Jestli 90 % mých spolužáků má být takzvaná společenská elita, tak nás nečeká nic dobrého. Ti neschopní dementi, pozéři a smradi by snad za starých časů složili sotva maturitu, za to dnes je standart, že má každý vysokou školu, ovšem v jaké kvalitě absolvovanou! Pro společnost by snad bylo mnohem lepší, kdyby 10 % populace mělo kvalitní vysokou školu, než aby jen 10 % ze všech absolventů za něco stálo. Toto procentuální označení berte čistě orientačně pro přirovnání, nemám náladu na slovíčkaření o tom, kolik a kolik procent to je ve skutečnosti. A co ti učitelé! Řeknu vám, že moc kvalitních pedagogů jsem za život nepotkal, ale ti opravdu dobří stáli za to. A jaký je opravdu dobrý pedagog? Ten přísný a náročný, protože jedině ten dokáže nemilosrdně vybičovat člověka k tomu, aby věci dělal pořádně. Díky za každého takového! Dělá mi sadisticky dobře, když si nějaká ublížená chudinka, která na všechno sere, potom stěžuje, že něco nezvládá. Proč asi!

Když už jsme u učitelů, vybavila se mi jedna velmi dávná vzpomínka, ještě na prvním stupni základní školy. Měli jsme tenkrát v češtině i hodiny čtení. Učitel, který mě před lety dokonce neprávem obtěžoval policií, byl sadistický mentál s komplexem méněcenosti, a vybíral nám četbu, ze které by se poblil i kovaný stoik. Vrcholem nudy a spisovatelského nevkusu byli Jiráskovi Psohlavci, na náš tehdejší věk opravdu náročná a nestravitelná četba. Pamatuji si, jak ten buran křičel, nadával, a ani přes naše četné žádosti škodolibě nedovolil změnit čtenou knihu za nějakou živější. Pamatuji si ta zkurveně dlouhá odpoledne, kdy venku krásně svítilo slunce a my byli nuceni sedět zavření ve škole a dlouhé hodiny nahlas předčítat tu zasranou pičovinu od Jiráska, poslouchat nadávky toho kreténa a odpočítávat minuty do zvonění. Aby jsme to náhodou neměli moc pohodlné, tak jsme měli jen jeden výtisk do dvojice a ve třídě ani nebyly hodiny, což muka ještě stupňovalo. Každý, kdo si to zařídil tak, že text vždy sledoval jeden z dvojice a po stránkách se střídali, byl nemilosrdně seřván tím zakrslým učitelským smradem. Museli do toho zírat všichni, jakkoliv to bylo k ničemu. Dnes mi ten kripl sahá zhruba po prsa a po tom, co jsem mu po letech sdělil svoje názory na jeho metody, kolem mě chodí jen po špičkách, když mě náhodou potká. Byl to neschopný a tyranský učitel, vzorek toho, jak se to nemá dělat, o čemž bych mohl mluvit dlouho, ale tahle historka se čtením je spíš jenom okrajová, protože se děly mnohem závaznější věci. Jak se pak může někdo divit, co to z děcek roste za lidi? A odhlédněme teď od kvality výuky, jde o ty všechny věci okolo. Proč jsem musel jako malý kluk poslouchat učitelku s ksichtem tak odporným, že nevypadala ani jako žena, ani jako muž, že ONA musela ve škole sedět s rukama za zády a ani se nepohnout, a že je na nás se svýma poznámkama ještě hodná? Co mi je doprdele po tom? To, že její život byl zdeformován socialistickou totalitou nebo bůh ví čím dalším, to nikoho nezajímá, má učit a ne kurvit den bezbranným dětem. Nebo poslouchat tolik urážlivých poznámek, od vašeho vzhledu až po vaši rodinu, to byl hnus! Nikdy jsem neviděl tolik cíleně ponížených lidí, jako během své povinné školní docházky. Ne nadarmo se říká, že ten kdo nic neumí, tak ten učí. Na ty komunistický ksichty a metody nikdy nezapomenu.

Nemůžu být ale úplně nespravedlivý. Někteří žáci jsou ti nejhorší a nejsmradlavější spratci, co můžete potkat. Znám i pár učitelů, co by jinak byli docela dobří, ale kvůli nesnesitelné spratkovitosti některých malých (a budoucích velkých) hajzlů se buď totálně zhroutili, nebo zapškli až k přehnané popudlivé agresi. Co k tomu říct. Ve společnosti, kde selhává stát, selhává i rodina a výchova. Osobně považuji za urážku, že jsem musel 9 let sdílet třídu s některými úplnými dementy, kteří nakonec základní školou svoje vzdělání i ukončili a ještě se chovali jako hovada. Své děti se budu snažit umisťovat do co nejkvalitnějších, pokud možno výběrových škol, aby nemusely podstupovat nepřízeň jak nezpůsobilých kantorů, tak zhovadilých fracků. Nenechám nositele svého jména a krve nakazit stejnou chorobou, jakou jsem byl nakažen já. Tato choroba má jméno "standartní české školství". Ovšem i přes nesnesitelnost některých dětí jsem předtím rozebíral naprosto extrémní případy učitelské zhovadilosti, na které dopláceli jak ti dobří, tak ti špatní, takže si za výše napsaným předchozím odstavcem plně stojím.

Možná si někdo bude teď myslet, že jsem byl šikanovaná chudinka, nebo přeslušněný šprt. Omyl. Šikanu jsem jako sportovec potlačoval hned v zárodku, a sice kdo mě chtěl bít, ten dostal po čuni jako první. Člověk tu bitku nemusel ani vyhrát, ale stačil ten maximálně násilný odpor. Ten, kdo šikanuje, potřebuje oběť. A člověk, který se brání, to oběť není. Kdo nedá první ránu, ten první umírá. Sám jsem jako žák první třídy jeden čas v družině šikanoval jednoho třeťáka! Netrvalo ale dlouho a dotyčný si uvědomil, že je starší a silnější, a proto se příště bránil a zřezal mě. Od té doby jsem na něj ani na nikoho jiného v tomto smyslu nevztáhl ruku. Týrání mi není blízké, tenkrát jsem byl prostě jen hyperaktivní sedmiletej spratek. Na střední škole jsem na půdě školy porušil každičký bod školního řádu, od drog, přes alkohol, až po sex. Ale to je dnes normální věc, to se není čím chlubit, prostě jsem se jen svezl s dobou. Takže byl jsem taky kus hajzla, ale od těch nejhorších jsem se pořád hodně odlišoval. Víte, je rozdíl něco dělat pro zábavu v důsledku hormonálních bouří nebo pro to, když je někdo opravdu vnitřně zkažený a zlý. A to jsem naštěstí nikdy nebyl. I když, jak se říká, v určitých dobách snaha byla.

Přelidněnost. Planeta je přelidněná a není to dobré. Při četbě Malthuse jsem narazil na zajímavou věc, a sice: "Chudý je proto chudý, že se nadměrně rozmnožuje.". To mi příjde naprosto výborné. Průměrný člověk s průměrným platem si přece nemůže jen tak udělat pět a více dětí a pak se divit, že živoří na hranici chudoby, možná i pod ní. I čtyři děti jsou dost. Shodou okolností jsem pro jednoho studentíka dělal práci na téma demografické prognózy v naší republice až do roku 2065 (nebo tak nějak přibližně, je to už dlouhá doba co jsem to psal). Dle této prognózy se populační limit zmenší a populace zestárne, jinými slovy se bude rodit méně dětí a bude přibývat starých lidí. Celkově je to ale špatné, protože přelidnění planety znamená její zničení a třeba lidé z východu, ti "nebílí", ti nás se svou porodností a migrací převálcujou. Ti snad mají nějaký krysí gen, že jsou tak plodní! Nebo je jim to upřímně jedno a šukají jako králíci, aby pak pro ně děcka mohli pracovat. Proč ne, to je starověká praxe. Ale vlastně se vůbec nebojím, příroda má svoje regulační metody, kterými nás zkrouhne, když bude potřeba. Už se to blíží.

Člověk se při tomhle zamýšlí nad sebevraždou. Ztráta života z globálního hlediska není ztrátou ani trochu. Co ale bližší pohled? Na tuhle věc mám náhled z mnoha směrů, protože mého nejlepšího přítele postihla sebevražda v rodině, v jeho nejbližší rodině, a vím, jak je to strašné, těžké, odporné a nesnesitelné. Soucítím s ním. Neodsuzuji sebevrahy, jako někteří pokrytci typu ortodoxních křesťanů. Sebevražda je čestný způsob, ale člověk musí mít přece pádný důvod! Co je to pádný důvod? Cato a Scipio, dva římští republikáni do morků kostí, ti hájili své názory a myšlenky až do posledního dechu. Udělali vše, co bylo v jejich silách, aby porazili tyrana Caesara. Až teprve potom, kdy po mnoha prohrách viděli, že je naprostý konec, nalehli na svůj meč, aby si zachovali aspoň poslední kousek cti. Takřka totožně dopadli o pár let později i Brutus s Cassiem, opět republikáni a Caesarovi vrahové, když čelili další tyranii. Tohle je dobrý příklad, kdy sebevražda má svůj důvod. Udělat maximum pro svoji věc a vzdát to, až když je úplný konec. Ale ty malichernosti, kvůli kterým si lidé berou život? Někdo se s někým rozešel? Kluk skočí z mostu kvůli vysvědčení? Co to je? Blbosti! Radím všem takovým, seberte koule padavky, to je život a ne důvod umřít. Pak je tu ještě jeden pohled, a sice pohled samuraje, ale to je tak dlouhé a složité, že se mi o tom nechce psát. Dle bušidó člověk, který nedosáhne svého záměru nebo ztratí tvář, ten by se měl zabít. Ale kolik lidí by tu pak zbylo, že? Populační problém by ale byl rozhodně vyřešen.

Antika byla vůbec sama rozporuplný případ. Přes spoustu chyb a nedostatků té doby je ovšem třeba zmínit jednu věc, která se mi velice líbí. Tenkrát občanství něco znamenalo. Lidé byli vychováváni k povinnostem a úctě ke státu, vzdělávání bylo bráno vážně a na stejně důležitou úroveň byl kladen i fyzický rozvoj a péče o zdraví. Lidé měli větší sklony k čestnému chování než je tomu dnes, v porovnání s naším současným státem určitě mnohonásobně. Také byl kladen důraz na důstojnost a vytrvalost. Proto například Římani dokázali ustát spoustu těžkých chvil, kdy by se naše dnešní společnost sesypala jako domeček z karet. Oni tu vnitřní soudržnost měli a znali své povinnosti. Měli to pevně zakořeněno ve své výchově. Ale dneska? Jsou snad uctíváni lidé, kteří za to stojí? Myslitelé, filosofové, vědci, skuteční umělci? Jsou uznávány nějaké jiné hodnoty než ty, jak co nejvíce a nejrychleji zbohatnout? Ne. Tohle by bylo na samostatný článek. Lidé se brodí v morálním bahně, v existenční krizi, v mediálním výplachu, je jim káleno na hlavy a pliváno do tváří a většina z nich je už tak vygumovaná a vysílená, že to ani nevidí anebo nechce vidět. Nevím, jak dlouho to všechno ještě dokážu nečinně snášet. Zatím se místo toho raději procházím posledními kousky toho, co dříve bývala čistá a nespoutaná divočina a doufám, že tam nikoho nepotkám.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Je autor tohoto blogu šílený?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama