Únor 2013

Topící se samuraj

24. února 2013 v 21:53 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!

Největším problémem tohoto století jsem bezpochyby já a moje vlastní černá existence. Subjektivně vzato. Když zalovím ve své paměti a vzpomínkách na svůj život ve století dvacátém, všechno bylo tak nějak lepší. S přelomem století a tisíciletí to už jde od desíti k pěti a posléze od pěti k nule.

Řešit problémy světa, společnosti, vesmíru jsou nic v porovnání s tím řešit problémy sám se sebou. Řešit boj uvnitř své vlastní hlavy, galaktický bitvy ve vlastním mikrovesmíru myšlenek, snažit se přežít v téhle bitevní vřavě a nenechat se totálně semlít systémem, který jste prokoukli a odmítáte se mu zcela podřídit, potlačit nutkání probudit se jednoho krásnýho rána s úsměvem na tváři, uvařit si dobrý kafe, pár toustů a následně si vystřelit mozek z hlavy za doprovodné hudby … teď mě nic vhodnýho pro sebevraždu nenapadá … třeba Jazzanovy. Ale na to je vždycky času dost.

Připadali jste si někdy nadobro ztracení a topící se v tomhle světě, i když vám nic zásadního nechybí a máte se v podstatě dobře? Znáte pocit nejistoty, strachu a bezmoci, který vás zničehonic popadne? Pocit bezmocnosti a marnosti a absolutní neschopnost cokoliv udělat? Znáte ten pocit, když se k vám po čase vrací vaše alter ega, o kterých jste si mysleli, že jste je už nadobro pohřbili? Cítili jste někdy, jak se vám rozpadá duše zaživa? A přes to všechno vám to bylo jedno a jenom přemýšlíte, přemýšlíte nad smrtí, ale pak vás z toho něco vytrhne a vy zase vidíte planetu z toho lepšího světla, převážně z pohledu lásky a přírody, které se vám ale dostává tak pomálu.

Jste těmi věcmi, co přineslo a přináší žití, tak zmrzačeni, že jste přišli o soucit.

A vaše hlava vám praská pod tíhou prázdnoty.

Samuraj umírá.

I don't give a fuck about lámání si hlavy s tím, co trápí tenhle svět. Lámu si hlavu s tím, co trápí mě. Tenhle svět trápíme jenom my. Trápím ho já, ty, my všichni, co tu žijeme svoje virové životy ve stylu kobylek. Ale co trápí mě a proč? Na to už ani nedokážu odpovědět, protože to nevím. A to je ze všeho nejhorší. Energetické proudy mě směřují opět do tornád zla. Snad jsem už nezapomněl, jak se nenechat semlít na prach. Prosím, snad budu mít dobrou paměť.

A kdyby náhodou ne, vždycky se můžete probudit jednoho krásnýho rána s úsměvem na tváři, uvařit si dobrý kafe, pár toustů a následně si vystřelit mozek z hlavy za doprovodné hudby třeba Jazzanovy.

A já přitom znám přesně ten tajný recept na skvělý a dokonalý život podle svých snů, bohužel ale neumím vařit.

Paranoiac

8. února 2013 v 19:39 | Sin Ister |  World around Me

I feel a little bit uncomfortable.

Občas je těžký rozpoznat realitu od iluzí. Oprava. Pořád je těžký rozpoznat realitu od iluzí.

Žijeme v ustáleném kolotoči věcí, cyklů, algoritmů, zvyklostí, které se v našem životě opakují už tak dlouho, že nám připadají normální. Ale jste si jistí, že to není jen iluze? Nebo že to, co se vydává za normální, normální ve skutečnosti není, a je to spíš divný a úchylný? Pokud vezmeme v potaz, že jsme od malička pod vlivem médií, co nám doslova diktují, co a jak máme dělat, mnohdy ovšem tak nenápadně či podprahově, že si to ani neuvědomujeme, tak mi vychází, že člověk, co prohlídne tuhle špinavou hru a začne se cíleně chovat jinak, musí před ostatními nutně vypadat jako šílenec, pošuk, magor, fuckin' loony a není schopen se začlenit do této společnosti. By the way, to není můj případ, já si svůj nesouhlas ponechávám pro sebe, protože nechci vypadat jako fuckin' loony (místo toho vypadám jako fuckin' psychopath), ale několik těchto loonies znám, a upřímně řečeno, mnohdy sám nevím, jestli jsou osvícení, nebo prostě jen retardovaní. Ale i v druhém případě, blahoslaveni budiž chudí duchem, že ano.

Vzhledem k celosvětové socio-ekonomické situaci a dalším věcem, včetně posedlosti tím, že je např. facebook z 99 % špehovanej a tak dále, ponorkové nemoci, všudypřítomné šílenství, zklamání, plus kvanta učení a stresu, které jsem musel za poslední měsíc podstoupit, se necítím zrovna pohodlně. Vyvinula se u mě lehká paranoia, v posledních dnech jsem ale k tomu všemu prostudoval pár konspirací (ilumináti a další trash) a i když se snažím vždy chovat racionálně, rozumně a s rozmyslem, cítím se, že chybí jen maličkej kousíček k tomu, aby mi ze všeho totálně přeskočilo. A to bych nerad. Proto sem taky něco píšu, abych se trošku odreagoval.

Pokud se ponořím do vzpomínek na minulé roky, začnou se mi vybavovat okamžiky a situace, o kterých jsem si myslel, že už jsem dávno zapomněl, ale pořád tam jsou. Mozek má totiž tu schopnost zaznamenat si všechno, co vaše smysly vnímají, a za určitých podmínek a podnětů si to vybavovat (jenom nechápu, proč to nefunguje u učení). Všechny ty věci z minulosti mi ale připadají, jako vzpomínky cizího člověka, jako bych to nebyl já, ale někdo jiný. Stejně tak si budu zřejmě vzpomínat na tuhle dobu za pár let. Tak mě napadá, že to asi opravdu byl někdo jiný. Lidi se mění, názory, vzhled, zkušenosti atd. Kdybych se bavil sám se sebou před sedmi lety, těžko bych mohl říct, že jsem to já. Je to jako byste použili dřívko z nanuku vícekrát. Základ zůstane stejný, ale příchutě se mění.

Moje velké přání by bylo ponechat si všechno, co vím, umím, znám, co jsem prožil, ve své hlavě, ale fyzicky i věkem se vrátit tak do první třídy (nebo rovnou do školky?). Mozek mého současného já pomyslně implantovaný do dítěte. To by byla naprostá paráda, asi vám nemusím říkat, jakej bych byl mezi vrstevníky KING. Už vidím, jak se se znalostmi derivací a integrálů učím sčítat a odčítat a malou a velkou násobilku, jak se s maturitou za 1 z Čj učím číst a psát, jak mě nějaká postkomunistická učitelská píča poučuje o životě, jak mě s mojí svalovou pamětí chce nějaký děcko zmlátit, jak rozdávám sexuální znalosti v době, kdy ostatní ani nevědí, co to je penis a vagína atd. Prostě kdybych měl mít přání, tohle je ono. Udělal bych spoustu věcí jinak a taky bych se jinak zaopatřil. Tohle je můj osobní Matrix bejbe.

Co je to sakra realita? Podívejte se kolem sebe, zamyslete se na svejma zvykama, nad tím, co denně děláte a děláte to tak dlouho, že vám to už přijde normální, jak běžně přemýšlíte a jak se díváte na svět. O co všem hlavně jde? Peníze? Peníze jsou největší iluze ze všech, jenom bezcenné papírky, kterým dáváme hodnotu my sami, tím, jak moc je chceme (od dob nekrytí peněz zlatem to platí totálně). Podívejte se na obvyklý rozhovory, co vedete s kámošema, jestli dávají smysl, podívejte se na to, co vám pumpují do hlav skrz televizi. Připadá vám to po zamyšlení normální? Sledovat lidi v sitcomech, kde je všechno svěží a krásný, kupovat si píčoviny jenom proto, že to má nějakej nastrčenej vyvoněnej panák v reklamě? Ani náhodou. Snažit se někoho každej víkend opíchat jenom proto, aby si pak připadal před ostatníma líp? Chachachá. Velký hovno milý synu.

Uvědomění, ke kterýmu dojdete, je to, že všechno kolem nás, co se nám zdá jako realita, realitou není. Je to jenom umělej svět, co je systematicky vytvářen a podstrkován nám jako krmení. Někdo tomu říká civilizace, ale podle mě se to dávno vymklo z rukou. Je to švindl, pozlátko, sračka. Opravdová realita začíná ve vaší mysli, ve vaší hlavě, v tom, že sami myslíte, rozhodujete se, s nadhledem, bez emocí a vlivu Cialdiniho zákonů, v klidu a harmonii, mimo dosah všeho toho brainwashingu. Teprve z tohohle základu můžete přistoupit k žití bez růžovejch brýlí a vyloupnout se z té plastové bubliny, do které se sami uzavíráme.

A já už chci navždycky ven.