Nechtěně

18. ledna 2013 v 23:21 | Sin Ister |  World around Me

Čas něco napsat. Nebo ne? Pro vás, pro lidi, co sem občas chodí. Shit.

Kolik lidí je zrovna teď v hajzlu? Kolik lidí trpí, psychicky i fyzicky, svíjí se bolestí a beznadějí, celý hodiny čumí do obrazovek, bezcílně bloumají vlastní myslí, pláčou a řežou se do kůže? Kolik lidí umírá každý ráno, spoutaní nesmyslností a zbytečností tohoto světa a systému, který tady vládne? Kolik lidí vůbec netuší, co s nima bude za den, za dva, natožpak za pár let? Kolik lidí trpí špatným výběrem, špatným prostředím, rakovinou společnosti, kterou jsou nuceni dýchat? Kolik, kolik, kolik?

Moc dobře vím, že hodně. A soucítím s vámi. Zažil jsem v minulosti taky hodně hnusných chvilek. Občas na pokraji smrti. A pamatuju si, že když jsem si jako malý přál divokej a pestrej život, určitě jsem neměl na mysli některý záležitosti, co se mi přihodili. Ale to už mám snad za sebou. I když, člověk nikdy neví.

I tak ale občas přijde den, kdy se cítím blbě. Jako třeba dneska. Jako by mě přejel vlak. Hlava mě bolí a hučí mi v ní jako v mušli vytažené z moře - následek braní piracetamu v kombinaci s nedostatkem spánku, jídla a nadbytkem kofeinu. Předchozí den a noc jsem pracoval na jedné povídce a mentálně mě to vycuclo. Ruku mám dneska bolavou s napíchnuté vakcíny, na kterou musím jednou za pár týdnů chodit, vždycky mi to zkazí den, protože jsem z toho vyřízenej. Mám ponorkovou nemoc. Sedím celý dny doma a musím se učit a pokud to nedělám, dřepím u internetu nebo pročítám Burroughse. Odporný. Dostávám z toho sociální fobii, přestávám zvládat kontakt s cizími lidmi v MHD nebo v čekárnách u doktora, přesně na těch místech, kde se každej tváří nasraně a schlíple a šíří tuhle hnusnou energii dál. Muset se učit … nejsem ten typ, kterýmu to jde snadno, proto je ze mě ve zkouškovým no lifer. Je to už pár týdnů. A já si připadám jako vyčleněnej ze společnosti, naprosto neschopnej navázat kontakt s někým cizím, odkázán na digitální konverzaci, která mě ničí. Do toho ještě stres, spousta stresu, že by mě třeba mohli vyrazit ze školy. Tohle je můj dočasný a zavrženíhodný život v posledních dnech.

Ale to je jen dílčí věc. Uvědomil jsem si totiž jedno. Hodně jsem se nad sebou zamyslel a … mám vlastně skoro všechno. Vypadám dobře, pořád jsem ještě mladý a inteligentní, má rodina je sice konfliktní, ale jinak dobrá a milující, jsem zdravej jako řípa, jsem sportovní typ, moje návyky víceméně odpovídají zdravýmu stylu, umím argumentovat a mluvit s lidmi a hlavně je umím rozesmát, mám možnost studovat, mám několik specifických talentů a v životě můžu dělat cokoliv, cokoliv, cokoliv budu chtít. Ze zásadních věcí mi chybí jenom více peněz, ale ani na to, co mám, si nemůžu stěžovat. Jasně, je tu i spousta negativ, černejch věcí, nepříjemných věcí, bolestí a svinstva, ale já naschvál vypíchl to dobrý a zároveň i hlavní. Nechci, aby to vypadalo, že se chvástám nebo tak něco, to vůbec. Já chci jenom říct, že jsem za to VDĚČNÝ. Vděčnost je důležitá. Lidi si pořád na něco stěžujou, nadávají, chtějí něco, co nemají a myslí si, že jim to zlepší jejich životy a při tom úplně přehlížejí to, co už mají. A pak nemůžou žít šťastně. A každej by měl žít aspoň trochu šťastně.

Každej z vás má něco, čeho si můžete vážit a být za to vděční, nějakou svoji přednost, kousek lásky a krásy, co je jenom váš, a tvoří kousíček mozaiky celýho tohohle světa. Tyhle věci si co nejdříve najděte a střežte jako oko v hlavě.
Já sám jsem jenom Hledač těchhle věcí, Cestovatel po sférách a bezejmenný Stín, co vás všechny z povzdálí pozoruje a hodnotí. A chci vidět lepší lidi, než vídám teď. Šťastnější znamená lepší.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Je autor tohoto blogu šílený?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama