Leden 2013

Stránky

28. ledna 2013 v 0:41 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!

Do deprese mě dřív dokázaly dostat převážně nepříznivé okolnosti, které mě v životě potkaly. Chvilku to trvalo, než jsem tuhle stránku svého Ega dokázal jakž takž opanovat, ale víceméně se povedlo, i když člověk i tak má občas chuť skučet jako malá děvka. Trapas.

Po těchhle eskapádách mě hlavně ničily chvíle uvědomění toho, jakým způsobem byla posledních 70 let systematicky a úplně zbytečně ničena a devastována naše krásná země a vražděni její obyvatelé. To je mnohem vážnější věc, než nějaké osobní blaho. A je to vážně něco hrůzného, zvláště pro zmrda jako jsem já, který má vlastenecký vztah ke své zemi a její historii a je všeobecně značně hrdý. Ale pořád existuje něco víc.

Nevím proč, ale poslední dobou se ve mně probudil obrovský pocit sounáležitosti s přírodou a taktéž silné sociální cítění, odpor k násilí a vraždění z jakéhokoliv důvodu. Kdo mě zná a znal dřív, což není mimochodem nikdo z vás, co právě čtete, ví, že to je u mě opravdu hodně zásadní změna.

Neměl jsem nikdy v lásce zelený teroristy atd., ale přestávám zvládat ten fakt, že lidi jako sebepožírající virus, ničí a pohlcují všechno kolem sebe, jako by byli nějací zasraní termiti uprostřed koblihy. Neuvěřitelně mě začíná vysírat hubení druhů, ať už živočišných nebo vegetačních, kácení lesů, emise, kontaminace, vody, vzduchu, půdu, všeho. Nevím proč, ale přestávám tohle chápat a zvládat a nejradši bych za to někomu nakopal prdel. Vlastně asi vím, když pominu svůj přirozený názorový vývoj, tak to souvisí hlavně s cestou myšlenkové transformace a otevření, na kterou jsem před časem dobrovolně nastoupil.

Výsledek je uvědomění, že s tímhle neudržitelným rozvojem jdeme do háje. Žádná novinka, já vím. Je tu ale dobrá zpráva: člověk neporazí nikdy přírodu. Ta vždycky zvítězí, i kdyby se odpálilo x atomovek, jisté formy života se vždycky zachovají nebo vyvinou a planeta si akorát ulehčí od lidské rakoviny. Planeta bude existovat věčně, dokud Slunce neexploduje a Země následně vyhasne a stlačí se do podoby černé díry. Nebo tak něco, nejsem fyzik, takže nečekejte exaktní popis.

Od malička si píšu deníky. Mám jich dost, ale nejzásadnější je ten, co jsem psal v letech 2008 - 2011 a potom ten současný, kterým jsem navázal. Otevřel jsem ten starší a přečetl si pár let starší zápisy. Trošku mě to trefilo tím způsobem, že věci, co se mi zdají, jako by byly včera, jsou už relativně dost daleko, já jsem jiný člověk, ty roky doslova utekly pryč a já si připadám jako okraden. Je třeba říct, že ne všechny ty roky byly dobrý, ale jsou prostě pryč, vypařili se, aniž bych si toho všimnul a … je to sračka, ale prostě jsem z toho trošku blue deep inside.

Čas je nejcennější aktivum, nejdražší komodita, která nejde zastavit (ledaže byste propadli černou dírou). Je děsivý, rychlý, strašný a zároveň spravedlivý a očistný. Mám z něj něco, co jsem nazval chronofobie (a dokonce tento termín oficiálně existuje).

A proto.

Právě teď

Utíkám pryč.

Ale marně.


Social Troubles

25. ledna 2013 v 22:45 | Sin Ister |  World around Me

Zdá se, že ač nerad, tak začínám ztrácet víru v tuhle společnost, respektive mi připadá, že nic z toho, co se kolem mě děje, mi není blízké. Špatně je tolik věcí, že mám někdy pocit, že mi z toho praskne hlava. Přitom bych si sám o sobě neměl na nic stěžovat, není nic zásadního v mém životě, kvůli čemu bych si musel bezprostředně prostřelit hlavu nebo kvůli čemu bych musel být asociál.

Jde ovšem o to, že faleš světem vládne. Manipulace. Falešný modly. Falešný vzory. Falešný hodnoty. A ne, ani v nejmenším teď nemluvím o těchhle zasranejch volbách, ke kterým se každý má tendenci vyjadřovat, i když většinou stejně ničemu nerozumí. Ne, ty teď jdou naprosto mimo.

Vize. Četl jsem teď zajímavý článek o technologiích, které ještě před pár lety sci-fi, ale dnes jsou již normou, nebo se aspoň velice rychle rozvíjejí. Líbí se mi to, ale zároveň děsí. Myslím, že se všechny sci-fi vize, co známe z filmů a knih jednou naplní. Z nejnovějších prototypů a výzkumů v rámci robotiky už teď můžeme říct, že nás věk androidů, terminátorů a kyborgů nemine. Možná přijde doba, kdy i šukat budeme po síti. Cokoliv si lidská mysl dokáže vymyslet, to také dokáže uskutečnit. K tomu se váže i myšlenka, zda tedy tento svět skutečně tvoříme nějakým vyzařováním myšlenek, a tím nemyslím jenom události, co vás potkají, ale úplně všechno kolem nás. Ale spíš je to pitomost.

Sorry, já mám moc rád sci-fi, ale spíš v rámci blízké budoucnosti v rámci reality, kyberpunkově laděný. Radši Matrix než Star Trek, Planetu opic než Star Wars, Total Recall, 12 opic, Blade Runner a Terminátor než jakákoliv trapná space opera a tak dále. Myslím, že mi asi rozumíte.

Nežiju v zemi Jedi a Sithů a dalších fantasmagorních zdeformovaných ras, žiju v temných uličkách futuristického světa s očipovanou populací, smrtícími viry, vychytanými syntetickými drogami a feťáckým antihrdinou, co se plíží fašistickou společností budoucnosti s krvežíznivým kyborgem za prdelí a do toho nám hraje ódu vzpoura strojů.

Jo a ještě postapocalypse je dobrý. Fallout navždy. War never changes.

Allright. Moje budoucnost po dostudování je asi jasná. Výstřední excentrický podivín v obleku, permanentně napíchlej na jetu, s kvérem pod ramenem a sklenkou moloka, který se vyžívá v sexu s androidními prostitutkami.

To si samozřejmě dělám srandu. Androida bych nikdy nešukal.

Vybřednu z vod lacinýho kyberpunku. Má brainstorming terapie mě občas přivede do velice zajímavých vod. Je to občas cesta jak se vyrovnat s realitou. Pohlídnout na ní s odstupem, s pohledem, který realitu vnímá jako blízkou budoucnost, co znáte z filmů. Však ji už možná žijeme. Nebo spíš určitě. Jdete ulicemi, kolem všude kamery, o kterých ani nevíte. Jdete na drink a vidíte, že vybavení baru je hodně postmoderní. Futuristický. Berete si svoje léky a zamyslíte se, počkat, láduju do sebe tablety a už je to pro mě běžná norma, stejně jako to, že 90 % komunikace probíhá neverbálně, po síti, přes mobil … počkat, jsem na síti v podstatě non stop, ať chci nebo nechci. Na co čipy, když máme mobily, neustále vysledovatelní? Lepší než čip, je to totiž dobrovolný. Na co cash, když mám bezhotovostní platby? Jdete večer do klubu, kde se hraje elektronická hudba, slyšíte ten dramec, dubstep, house a kdo ví co ještě, cítíte se jako uvnitř obřího stroje, všude kolem jsou divný zjevy se zorničkami jako sovy, narvaní zábavnou syntetikou, z televize a rádia na vás jede non stop brainwashing jako prase, kolem chodí nejrůznější směsice lidí, jídlo je umělý a všechno kolem vás ovládá nadnárodní reklama. A pak přijde ta chvíle, kdy si řeknete, wait a minute … TOHLE UŽ JE TAKOVÝ MALÝ SCI-FI. A pak už nejste jenom no name kopa masa, už jste hrdina tohohle příběhu. Fuckin' funny.

A další den ráno musíte stejně zase vstát a začít něco dělat.

Zamotal jsem se tak moc do tohohle myšlenkovýho kolotoče, že už vlastně nevím, co původně mělo jít. Kdybyste ale někdy viděli, že hodlám prodat svoji prdel tomuhle světu, udělejte mi tu laskavost, a zahajte palbu. Snad se mi zase rozsvítí.

A dál?

Dál nic. Jsem Jackův ledový klid.

Modlitba

19. ledna 2013 v 23:02 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!

Kdybych se měl modlit, rozhodně bych se nemodlil k Bohu, aspoň ne tak, jak si většina lidí představuje. Prosil bych o pomoc Vyšší sílu a Vyšší spravedlnost. A neprosil bych o žádný dílčí hovadiny, prosil bych jen o to, aby mě v životě potkalo to, co mě potkat má, abych se mohl živit tím, co by mě dělalo šťastným.

Přemýšlím, jestli je všechno předurčeno nebo ne. Jestli se úspěšnej byznysmen má prosadit, protože to je napsaný, nebo si ten Osud vytvořil sám. Jestli se slaboch bude navždy utápět v sebelítosti proto, že mu to někdo předem napsal, nebo se od toho jen neumí oprostit a něco začít dělat.

Nebo neexistuje předurčení a je to tak, že život je plný křižovatek a je jen na vás, kterou se vydáte? Každý rozcestí, každá volba, vám dává možnost odvíjet odlišné reality a budoucnost. A co víc, podle některých teorií se všechny alternativní reality uskutečňují v jiných dimenzích. Šílenost.

Kdysi jsem dost času strávil samostudiem nativního horoskopu. Pár let. Pak jsem se na to radši vykašlal, protože je to moc nebezpečný. Někdy prostě radši nechcete vědět.

Jenže teď jsem na to zase mrknul znovu. Porovnal jsem všechny předpoklady s tím, co mě kdy potkalo a čemu dennodenně čelím. A po zádech mi přeběhl mráz. Všechno začalo dávat smysl. Skutečně mě potkaly věci, který tam jsou napsány.

Je to spíš tak, že se vám tam nepředvídá konkrétní věc, ale vaše předpoklady a vlohy do života. A přesně v tomhle duchu já žiju. Všechny eskapády a aféry přesně odpovídají. A dokážu odhadnout, co mě přibližně čeká. Je to šílený, ale je to tak. Spousta skládaček do sebe zapadne až po letech, to už jsem se mnohokrát přesvědčil.

Pořád tu jsme ale na jakési hrací ploše, kde jsou napsaný pravidla, ale děj se bude odvíjet jenom od stylu mé hry. Ale co si budeme namlouvat, ten styl je hodně ovlivěnej.

Chtěl bych vyslat modlitbu Vesmíru za naplnění jen těch věcí, co chci, za svůj lepší život a za lepší svět.

A taky bych poprosil o silnější vůli a menší ponorkovou deprivaci, které teď čelím.

Nechtěně

18. ledna 2013 v 23:21 | Sin Ister |  World around Me

Čas něco napsat. Nebo ne? Pro vás, pro lidi, co sem občas chodí. Shit.

Kolik lidí je zrovna teď v hajzlu? Kolik lidí trpí, psychicky i fyzicky, svíjí se bolestí a beznadějí, celý hodiny čumí do obrazovek, bezcílně bloumají vlastní myslí, pláčou a řežou se do kůže? Kolik lidí umírá každý ráno, spoutaní nesmyslností a zbytečností tohoto světa a systému, který tady vládne? Kolik lidí vůbec netuší, co s nima bude za den, za dva, natožpak za pár let? Kolik lidí trpí špatným výběrem, špatným prostředím, rakovinou společnosti, kterou jsou nuceni dýchat? Kolik, kolik, kolik?

Moc dobře vím, že hodně. A soucítím s vámi. Zažil jsem v minulosti taky hodně hnusných chvilek. Občas na pokraji smrti. A pamatuju si, že když jsem si jako malý přál divokej a pestrej život, určitě jsem neměl na mysli některý záležitosti, co se mi přihodili. Ale to už mám snad za sebou. I když, člověk nikdy neví.

I tak ale občas přijde den, kdy se cítím blbě. Jako třeba dneska. Jako by mě přejel vlak. Hlava mě bolí a hučí mi v ní jako v mušli vytažené z moře - následek braní piracetamu v kombinaci s nedostatkem spánku, jídla a nadbytkem kofeinu. Předchozí den a noc jsem pracoval na jedné povídce a mentálně mě to vycuclo. Ruku mám dneska bolavou s napíchnuté vakcíny, na kterou musím jednou za pár týdnů chodit, vždycky mi to zkazí den, protože jsem z toho vyřízenej. Mám ponorkovou nemoc. Sedím celý dny doma a musím se učit a pokud to nedělám, dřepím u internetu nebo pročítám Burroughse. Odporný. Dostávám z toho sociální fobii, přestávám zvládat kontakt s cizími lidmi v MHD nebo v čekárnách u doktora, přesně na těch místech, kde se každej tváří nasraně a schlíple a šíří tuhle hnusnou energii dál. Muset se učit … nejsem ten typ, kterýmu to jde snadno, proto je ze mě ve zkouškovým no lifer. Je to už pár týdnů. A já si připadám jako vyčleněnej ze společnosti, naprosto neschopnej navázat kontakt s někým cizím, odkázán na digitální konverzaci, která mě ničí. Do toho ještě stres, spousta stresu, že by mě třeba mohli vyrazit ze školy. Tohle je můj dočasný a zavrženíhodný život v posledních dnech.

Ale to je jen dílčí věc. Uvědomil jsem si totiž jedno. Hodně jsem se nad sebou zamyslel a … mám vlastně skoro všechno. Vypadám dobře, pořád jsem ještě mladý a inteligentní, má rodina je sice konfliktní, ale jinak dobrá a milující, jsem zdravej jako řípa, jsem sportovní typ, moje návyky víceméně odpovídají zdravýmu stylu, umím argumentovat a mluvit s lidmi a hlavně je umím rozesmát, mám možnost studovat, mám několik specifických talentů a v životě můžu dělat cokoliv, cokoliv, cokoliv budu chtít. Ze zásadních věcí mi chybí jenom více peněz, ale ani na to, co mám, si nemůžu stěžovat. Jasně, je tu i spousta negativ, černejch věcí, nepříjemných věcí, bolestí a svinstva, ale já naschvál vypíchl to dobrý a zároveň i hlavní. Nechci, aby to vypadalo, že se chvástám nebo tak něco, to vůbec. Já chci jenom říct, že jsem za to VDĚČNÝ. Vděčnost je důležitá. Lidi si pořád na něco stěžujou, nadávají, chtějí něco, co nemají a myslí si, že jim to zlepší jejich životy a při tom úplně přehlížejí to, co už mají. A pak nemůžou žít šťastně. A každej by měl žít aspoň trochu šťastně.

Každej z vás má něco, čeho si můžete vážit a být za to vděční, nějakou svoji přednost, kousek lásky a krásy, co je jenom váš, a tvoří kousíček mozaiky celýho tohohle světa. Tyhle věci si co nejdříve najděte a střežte jako oko v hlavě.
Já sám jsem jenom Hledač těchhle věcí, Cestovatel po sférách a bezejmenný Stín, co vás všechny z povzdálí pozoruje a hodnotí. A chci vidět lepší lidi, než vídám teď. Šťastnější znamená lepší.

Legální devastace co nechceš

14. ledna 2013 v 12:58 | Sin Ister |  World around Me

Zkoušky. Zkouškové období. Kdejaká pochybná blogová existence si o nich vylívá srdce. Já těch období zažil dost. A nebudu o nich plkat. Ale zjistil jsem jinou věc.

Tohle období se vyznačuje jistou devastací organismu. Možná to platí jen pro lidi jako já, nestudijní typy bez soustředění co neumí biflovat, těžící spíš s přirozené inteligence. Prostě pro tento systém neschopní volové.

Člověk pozoruje nejrůznější fyziologické změny. Nedostatek jídla a spánku a naopak přemíra kofeinu a mnohdy i nikotinu. Životní rutina je nabouraná věčným sezením na prdeli a čumění do blba, respektive do učení. Bolí vás klouby, pozorujete úbytek hmotnosti a úbytek svalové hmoty, nemáte chuť jíst, cítíte slabost po těle, hlava třeští, cítíte se podobně jako při braní piracetamu - a co teprve když ho do toho ještě berete. Mozek je dennodenně ždímanej a máte nejrůznější vize a myšlenky, kterejm se občas ani nestačí divit. A co teprve když přijde nějaká paranoia.

Tenhle stav se dá srovnat s efekty při dopování se nějakým farmakem nebo při dojezdu po nějaké akci. Ani jedno není moc fajn podstupovat.

S uvědoměním, že princip zkoušek funguje většinou víceméně na krátkodobé paměti, kdy to během pár dnů nasypeš do hlavy, na zkoušce to vysypeš na papír a za další dva dny zapomeneš, je to celý totálně absurdní. Ale že tenhle vzdělávací systém nefunguje úplně ideálně se přece ví dlouho.

Nastínil jsem individuální pohled a pocity plynoucí z mejch zavšivenejch zkušeností. Vzornejm studentíkům řeknu jen sorry, jste menšinová záležitost. Ale celkem vám závidím. Já sám jsem tak udřenej z učení během semestru že zkoušky jsou něco jako stažení zpátky na začátek. Nepřijemný.

Keep going


Každej debil má tendenci žvatlat

12. ledna 2013 v 22:25 | Sin Ister |  World around Me

Čeká nás teď dočasné zamoření spadem z voleb. Každej debil a ignorant se k tomu bude vyjadřovat na svých blogískách a oduševněle o tom žvatlat. Přitom je to zbytečný a stejně nikdo neví nic.

Dopadlo to přesně jak jsem čekal. Na druhý kolo snad ani nepůjdu.

Jednou jsem zažil psychedelickou zkušenost, která mi osvětlila spoustu, spoustu věcí. Jako bych si všechno uvědomil a viděl věci jinak, jasně, stručně, z odlidštěného nadhledu.

A jedno z těch uvědomění bylo, že každý z nás je jen malou a bezvýznamnou částí v obrovském globálním soukolí. Nic pořádného v tomhle světě nezměníme. Nikdy. Přijetí této skutečnosti nás osvobodí od zbytečných starostí a stresu. O to víc se pak můžeme soustředit sami na sebe. O všech vizích bych mohl psát hodiny a hodiny, ale proč to teď dělat.

Proto se taky můžu z vysoka vysrat na ty dvě kreatury, co se dneska umístili na špici. Mnohem radši budu věnovat veškerý čas a mysl kreaturám jako je Burroughs a Bukowski, a budu na tom mnohem líp.

Nemám moc rád poezii, miluji psaní prózy. Ale v poezii je mnohem víc tvůrčí svobody, a taky, je to rychlejší. Založil jsem si pro srandu a chvíle uvolnění takový neo beat poetry web, protože jsem v rámci katarze samozřejmě v životě stvořil i pár volnejch veršů. Pokud tu je někdo, kdo mě snad i čte, a měl by zájem číst i výše zmíněné sračky, dejte mi mail a pošlu vám odkaz.

Vše, co jsem zkráceně chtěl říct.

I wanna run, run, run out of you all

7. ledna 2013 v 14:13 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!

Úžasná doba. Máme blogísky, sociální sítě, warez filmy, hudbu a porno, e-booky, e-děvky, e-učebnice, všechno digi, compact a portable. Doba boomu informačních technologií, globalizace a nadbytku všeho co jde zkonzumovat. Jsme jako psi hození jámy plné granulí, a jenom žerem a žerem a žerem, dokud nám nepraskají pásky u našich stylovejch kalhot, snad i ty prdy co potom následují jsou značkový.

Denně trávíme tolik času v záři vyblitého světla monitorů, čtyř stěn a chat okýnek, že to z nás vysává všechen elán a živelnost, zahrabaní v mikrosvětech svého vlastního vědomí, a když už na to přijde, tak být živel znamená jít do blikajících putyk ohlučených instantní hudbou z uměliny a opít se za večer pitím v ceně kompletního oblečení z průměrných shopping center obchodů, tančíce v touze opíchat nějakou kravku nebo se prostě jen pobavit s někým, kdo nemá místo mozku mikroprocesor z i-phonu, a ve školách nám hustí do hlavy článek za článkem Evropské unie, té na modro přestříkané srp a kladivo vlajky, nasrat na tyhle všechny kecy.

Nesnáším tenhle život, I wanna break free od těchhle omezujících zbytečností, ale nevidím ve svém okolí nic víc na výběr, než zůstat uzavřen v tomto světě, nebo se někde válet zfetovanej bylinama a kdo ví čím dalším, nebo zakládat rodiny a plodit potomky a pracovat na to všechno od rána do noci jako android bez koulí a budoucnosti, nic z toho nemá tu pravou váhu, je to umělý a pokud co nejdřív nenajdeš smysl života, budeš se potácet od nicoty k nicotě.

A v těchhle chvílích vždycky myslím na Hanka Bukowski, jak somroval po barech a zpitej se mlátil v zaplivaných uličkách, myslím na toho magora Neala Cassadyho a jeho divoký noční jízdy, myslím na Jacka Kerouaca opojeného vlastním smutkem, na Burroughse, toho šílenýho narko filosofa, na Remarqua krvácejícího v zákopech, na Orwella a jeho vize a mnohé další a nechci už dál slyšet ty sračky, co do nás denně pumpují z televize, rádií, internetu a školních poslucháren, chci jen tiše sedět a volně dýchat prožívat každou minutu jako by byla poslední v téhle dimenzi.

Není opravdový psát články, básně, prózu, cokoliv a posílat je do kyber prostoru, opravdový by bylo je psát a číst v knajpě prosmraděné pivem a diskutovat o nich přímo na místě a špatnýma si případně rovnou vytřít zadek, žádný komentáře od lidí, co by v takové knajpě jenom tiše seděli v rohu a neodvažovali by se promluvit, ale v právu internetové anonymity se z nich stávají frajeři větší než Clint Eastwood v Drsným Harrym. Fuckin' ridiculous.

A pořád, pořád, pořád se nemůžu za boha zbavit pocitu, že se z čím dál tím větším pokrokem stává ze života čím dál tím víc umělejší záležitost, bez špetky ryzosti, opravdovosti a pravdy.

Doba, kdy je przněno všechno z minulosti současnou módou, nebo snad existují ještě třeba skuteční hipsteři ze 30. let? Tihle současní na ně nenavazují ani setinou, jsou to pseudointelektuálský mrdky na starejch kolech, I call you bitches, a je toho mnohem, mnohem víc, všude a ve všem, ničení a prznění, tyhlety jsem zmínil jenom proto, že mi přišli jako první na mysl.

Všechno je to fuckin' crazy, ale stejně musím poníženě přiznat, že i přes to všechno žiju rád, protože pořád je to jenom na každým z nás, jaký si to udělá, někdy ale není možný snášet ničící tlak toho všeho, co se vám tak zatvrzele snaží rozdrtit koule. Pohodlí na úkor prožití.

Toto byl dnešní proud myšlenek bez zastavení.

EAT ME


Věci nás jenom tíží

6. ledna 2013 v 15:32 | Sin Ister |  World around Me

Udělám ze sebe úplnýho šaška jako je většina z vás a vyjímečně napíšu článek k tématu týdne, kterej se témata bude fakt cíleně týkat.

Co bych si vzal na pustý ostrov?

Nic.

Nevzal bych si nic, než šaty, co bych měl na sobě. Na ostrov bych vyplaval z moře a šaty bych během toho plavání ztratil. Doplazil bych se na pláž během krásného slunečného dne a písek by mě hřál a lepil se na tělo. Viděl bych před sebou všechnu tu zeleň vegetace, cítil vůni moře a slyšel šumění větru. Byl bych Znovuzrozený, stál bych tam úplně nahý a cítil, že jsem očištěn od všeho lidského a civilizačního, co mě předtím tížilo a ničilo celé roky. Všechno bych nechal za sebou a byl tam sám, úplně sám, jen Já a Ostrov a vychutnával bych si ten nádherný pocit.

A pak bych začal znovu.

Znovu začít žít, odkázán jen sám na sebe, v souladu s přírodou, Vesmírem a hlavně v souladu sám se sebou. Dokonalá rovnováha, harmonie a klid. Žádný starosti se zdravou výživou, moje strava by byla přesná a vyvážená podle mých potřeb, podle toho, co bych si sehnal. Žádný fitka a podobný sračky, byl bych vytrénován vším tím běháním po horách, lezením po stromech, plaváním v moři, prostě vším, co bych musel dělat, abych přežil. Zocelování lovem. Nepotřeboval bych žádný značkový krámy a nadbytečný věci, všechno co bych potřeboval, bych si vyrobil sám z darů Země. Nedělal bych si starosti jak vypadám, měl bych dlouhé vlasy a plnovous. Nezajímala by mě žádná prestiž, politika, náboženství. Jediný, co bych uctíval, je všechno okolo sebe, všechno, s čím bych byl v dokonalém souladu a symbióze. Žádný placení činže a účtů, platil bych jenom svým potem a krví, což by mě nutilo dělat věci pořádně. Žádný školní vzdělávání a učení se kravin, studoval bych Život v té jeho nejryzejší podobě. Žádný války, spory a zabíjení, jediný zabíjení by bylo to, které je nezbytně nutné. Žádný internet, sociální sítě a promrhané dny. Žádná z civilizačních chorob by mě nemohla zničit, byl bych v jiném vesmíru.

Vlastně jediné, co by mi tam chybělo, je papír a tužka, abych mohl psát, psát, psát, psát, psát … ale to bych si taky nějak poradil, psal bych do písku, do kůry stromů, do své mysli.

A pak, když už by mě v tom pozemském Ráji přestalo bavit jenom masturbovat, Moře by mě vyslyšelo a vyvrhlo by mi na břeh Ženu, krásnou a dokonalou, s perfektníma prsama a prdelí a štíhlým pasem, mladou, nadrženou a oddaně milující. Nikdo by nás nemohl rozdělit, protože nikdo jiný by tam nebyl. Byli bychom jen Já, Ona a naše holé zadnice v moři, v písku, v lese, v horách a pod vodopády.

A potom, přátelé, potom by ten Ostrovní Ráj byl už naprosto dokonalý.