Září 2012

Self improvement is masturbation ... now selfdestruction

30. září 2012 v 0:11 | Sin Ister |  World around Me


Kdysi jsem zbožňoval Tylera Durdena a jeho filosofii. Srát na všechno, nech to běžet. ZNIČ SE. Jsme děti ztracené generace, nemáme nic. Vážně jsem to dost žral. A ty bitky, extravagance, sraní na všechno. To byla vážně veselá doba. Ale vše se změnilo. Pokoušel jsem se zničit několikrát, ale zjistil jsem, že to není můj účel. Kromě toho pokud nepoužijete radikální metody, trvá to dlouho, protože člověk je sakra houževnatej tvor. I Mona Lisa se rozpadá. Ale drží. A já žil, dýchal a nenáviděl dál. A bylo to jen dobře. Nakonec nejsme ztracená generace. Máme svoji velkou krizi, momentálně máme i prohibici, válek je plno a nějaká velká nás určitě ještě čeká. Máme úpadek světa větší než kdy dřív. Máme možnost se uplatnit a prosadit. A pokud nejste hippies a jim podobný alternativní plevel, tak vás něco uvnitř bude nutit se prosadit vždycky a za každých okolností. Nevzdáte to a nepůjdete chcípnout. Místo toho se zdokonalíte a budete se vzdělávat, pracovat a studovat život. O to jde. Self improvement je možná masturbace .... ale to je přeci moc fajn a oblíbená věc, ne?

I need to write

29. září 2012 v 14:54 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!

Potřebuji psát. Cokoliv. Za těch pár měsíců, kdy jsem se tomu nevěnoval, se ve mě nastřádala strašná energie, která může ven jen touhle formou. Ptáte se proč potřebuji psát? Je to má terapie. Jediná moje terapie, a navíc bezplatná. Nejde teď ani moc o to psát tvůrčím stylem, ale jen vypustit ven co máte na mysli. Můj výborný kamarád, který se mnou rok studoval, mi jen řekl vypusť to ven chlape. On sám taky píše. Budu se s ním muset zase setkat a probrat život.

Posledních pár let mám uloženo ve zmatené a mlhavé mozaice a ztrácím přehled, kdy co a jak bylo. Občas bych chtěl vymazat svůj život a zažít znovu, jinak a lépe. Ale to se mi bohužel nevyplní, leda že bych ztratil paměť. Je těžký prosazovat svůj potenciál v zasekaným prostředí plným stagnace a letargie. Přes to všechno ale jdu v zásadě pořád kupředu a držím si aspoň minimální pokrok. Problém je, že chci mnohem víc, ale to něco stojí. Strávil jsem v minulosti spoustu času u zbytečností, a to mi už nikdo nevrátí. Největší průser ale je ten chlad, který se ve mně usídlil. Pokud nejde o mně, je mi skoro vše jedno. Nedávno v supermarketu omdlela nějaká žena, všude kolem lítali lidi a hysterčili a já se jen podíval a pokračoval ve čtení novin a jenom si pomyslel, že by to ten pikolík za pokladnou mohl urychlit a zase začít markovat to zboží, ať můžu konečně vypadnout. Ptám se, je to normální?

Základ je definovat si svůj jasný životní cíl. Já všechno zatím postavil na sebevzdělávání a sebezdokonalování. Ale co z toho? Jasná myšlenka chybí. Tedy před pár dny jsem si snažil stanovit prioritní cíle, ale nevím, zda to zvládnu. Ne že bych na to neměl, ale potřebuju nějakým způsobem vyléčit svoji pochroumanou koncentraci.

A co vztahy? Můj životní vztah je teď v dost špatné situaci a je to také těmi rozdílnostmi v myšlení. A taky některými mými (ne)schopnostmi. Připadám si deprivovaný a znechucený, a to sem tomu tolik obětoval. No, co se má stát, nechť se stane. Ale myslím, že momentálně platí vzájemný pocit, že se vzájemně brzdíme. Ale kdo koho brzdí víc, když já jsem ten idiot, kdo slečně píše všechny píčoviny do té její retardované školy? A docení to někdo? Nebo to je daň a trest za moje ostatní nedostatky? Hahaha. Něco je tu špatně, něco hnije v našem království. Ale i špatný vztah je vztah, který vás posouvá kupředu a třeba se všechno ještě spraví. Kdo ví.

Nejsem naive dreamer a naopak všechno co dělám počítá s tvrdostí reality. Jsem egoista a dokážu potlačit sebereflexi, když je potřeba. Ale tahle ženská mě připravila o koule. Snad všechno bude zase OK a budu moci volně dýchat. Konec už tohohle tématu.

Pamatuju časy, který asi nebyly zrovna tak vyhrocený a drsný, jak by mohly a jak nám to tenkrát přišlo, ale byly to časy, kdy jsem si připadal jako kus obrubníku na streetu. Pravidelně pochcávanej, ale pořád tvrdej. Musím se smát, když si na to vzpomenu a ani to není tak dávno. Jenom ty hadry, denní program, cíle a kecy. Pamatuju na ty pěsti jak lítaly vzduchem a prorážely hlavy a žebra. Byla to fakt zábava. Ale čas dospěl do jiné fáze. Naštěstí. Je to evoluce. Zatímco spousta mých kamarádů tráví čas pořád stejně (většinou v zeleným rauši), já se aspoň nějak posouvám kupředu. Sice těžce, jako když německé tankové divize prorážely ruskou obranu, ale hýbu se. Mí kamarádi většinou dělají kulový (aspoň ti, který mám teď na mysli).

Už to ze mě leze čím dál hůř, musím končit. Energie momentálně došla. Naštěstí.



I dont give a fuck about ... a president?

28. září 2012 v 21:03 | Sin Ister |  World around Me

Dnes, na den Svatého Václava, státního svátku, dne, kdy jsem hrdě vyvěsil ze svého domu státní vlajku ... prostě si takhle večer vařím špagety carbonara a chystám lahev červeného a u toho na půl ucha poslouchám zprávy. A slyším ten neuvěřitelný případ ,,atentátu" na Klause. Blbeček, dělník, komunista a bůhví kdo ještě s airsoftkou pálí do našeho prezidenta. Normální člověk nechápe a i leckterý psychopat se diví. Spoustě lidem by určitě udělal větší radost, kdyby pálil ostrýma. Anyway, to nehodlám rozebírat. Co mi ovšem přišlo nepochopitelné ještě víc, je chování ochranky. Ti hoši musí mít nervy z ocele, když dokáží zachovat stoický klid při útoku hlavu státu, kterou mají v popisu práce chránit i za cenu vlastního života. Ten klid je stoický do té míry, že dokonce hoši neudělají VŮBEC nic. V mých očích ideální bodyguard jakýkoliv náznak nebezpečí zažehná i za cenu, že by měl zuby trhat maso, v ČR to ale zřejmě neplatí. Následoval LIVE rozhovor se šéfem ochranky. Dvěma slovy: bezpáteřní sráč. Zajímalo by mě, jestli mimo to není ještě politik, protože ty ubohý, trapný a průhledný kličky, co předvedl, vážně kandidovaly na titul Dementa týdne. Místo toho, aby jak chlap řekl jo, podělali jsme to, nezvládli situaci, je to naše vina, bylo to nevídané selhání a uděláme vše pro to, aby se to už v budoucnu neopakovalo, jsem se dočkali jen dalších výmluv, výmluv, výmluv, sraček a hoven. Ten pán očividně nemá koule ani páteř. Proč to tu tak je, že se nikdy nedočkáme rovného jednání, ale je dalších a dalších diletantskejch sraček? No, aspoň se ukázalo, že situace v našem státě je natolik apatická a zkažená, že už ani osobní ochrance prezidenta nezáleží na jeho přežití. Znechucenost ze zkorumpovaného prostředí a všudypřítomného sraní na hlavu zřejmě prostoupila už do všech společenských kruhů a vrstev a kdyby někdo vypálil našemu milému vládci kulku do čela, asi by to bylo většině jedno. Kdy se dočkáme lepších dní? Velice se těším na zimu a prezidentské volby, kdy konečně budeme sami mít možnost podílet se na přímé volbě. Tohle právo by mělo být samozřejmostí v každé demokracii, nechápu, proč jsme to tu zavedli až tak pozdě. Můj kandidát Švejnar sice odstoupil, ale i tak si to užiju. Pokud ovšem vyhraje soudruh Zeman, tak vám narovinu říkám, že už vážně na všechno s odpuštěním seru. Taky sem četl v zářijovém Forbesu rozhovor s geniálním matematikem, podnikatelem a podle mě slušným chlapem Karlem Janečkem. Fandím jeho protikorupčním aktivitám a doufám, že své plánované politické změny prosadí. Hlavně ty minusové hlasy! Snad se začne konečně blýskat na lepší časy. Pro někoho je rok 2012 koncem světa, ve skutečnosti je to ale rok radikálních změn. Pro mě to platí doslova od prvního ledna. Skutečně věřím na lepší budoucnost a radikální změny, které nás čekají. Musím. Jinak bych se totiž musel už totálně zbláznit.

Tíha světa a okamžiku

28. září 2012 v 14:05 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!

Nevím, kdy přesně se stala ta chyba, ale stala se. Od jisté doby jsem mrtvej. Nebo skoro mrtvej? Ta temná síla drtící mou duši a moji mysl je silnější a silnější a já se z ní tisíckrát snažil uniknout, ale i když mám někdy pocit, že se mi to povedlo a já jsem zase šťastný, něco mě stáhne zase dolů a buší do mě jako jsem já bušíval do pytlů, lapů a lidí. Momentálně se situace mění, po krátkém obodobí jako ve snu, kdy jsem zase poznal krystalické štěstí cítím, že se to zase začíná pomalu překlápět do bodu, kdy už to OPĚT nebude hezké a já budu opět prázdný a chladný. Vlastně mám pocit, že už takový opět jsem. Jestli tato temná věc opět nabere na obrátkách, tak tu budu stát sám, samotnější, než kdykoliv předtím, protože tentokrát spousta mostů lehla popelem a pancíře přátelství byly rozdrceny. I přes to ale nemám strach, nejsem už malý. Jestli budu stát sám, tak stejně zůstanu silný. Protože tak to je a co máš v krvi nezapřeš. Zrovna před pár dny jsem byl nucen opakovat si le francais, tedy jazyk básníků a žabožroutů a vzpomněl jsem si na hodiny toho předmětu kdysi na střední škole a cítil jsem se dobře. Bylo to toiž moc fajn, pěkná učebna, atmosféra vína a cigaret a jemné romantiky, dobří kantoři. Tenkrát mě to tak nikdy nenapadlo, ale bylo to vážně výtečné. Ačkoliv kus světa už jsem viděl, Francii nikoliv a velice mě to mrzí. Kdysi jsem četl řádky Baudelaira a Rimbaulda s Verlainem a cítil z nich všechnu tu krásu Paříže, kterou bych chtěl vidět, a přísahám, že než vydechnu naposled, ještě se tam podívám. A taky do drsných přístavních ulic Marseille, nasávat vůni moře a pach upocených boxeren v tanečních a úderných rytmech Savate. Francie láká, ale ještě víc láká štěstí a svoboda. Tak moc jsem chtěl být šťastný, až stříkala krev z jiných srdcí, a já mám teď strach, že se mi vše vrátí zpět mnohem tvrději, než kdy dřív. Ale jsem připraven na vše a nikdy to nevzdám. Pošpiněná čest se může zahojit, rány můžou srůst ... jenom prapor hrdosti se musí vždy udržet nahoře a nikdy víc nevlát na půl žerdi.