Zásvětí

28. února 2018 v 7:31 | Sin Ister |  World around Me
Začalo to v sobotu odpoledne. Zrovna jsem dokončil svoje pravidelné cvičení, když tu se podívám z okna a vidím, že jedna z prastarých líp před mým domem se z neznámého důvodu vzňala a hoří. Zavolal jsem tedy hasiče a sledoval, jak hasí a nakonec i kácí součást mého oblíbeného stromořadí. V hlavě mi pořád vrtalo, jestli to vzplanutí není nějaký paranormální jev, ale nakonec jsem jen pokrčil rameny a věnoval se svým věcem.

O čtyřiadvacet hodin později jsem ulehl se symptomy těžké chřipky. Tuto nemoc jsem neměl dvanáct let a rozhodně jsem už zapomněl na to, jak dokáže být nepříjemná. Posledních několik dní jsem pouze ležel v bolestech, takřka neschopen pohybu, se čtyřicetistupňovými horečkami, stravou složenou pouze z vývarů a nutností několikrát denně si převlékat propocené oblečení. Teprve dnes ráno je mi poněkud lépe, ale pojí se s tím noční zážitek, který mě donutil hned po probuzení usednou k počítači a napsat tyto řádky.

Jsem expert na sny. Jako dítě jsem ovládal lucidní snění, zažil jsem i lehčí formy astrální projekce. A taky jsem párkrát zažil něco, co sen rozhodně nebyl. Občas uprostřed snu procitnete a uvědomíte si, že jste ve snu. Mnohem horší je, když zjistíte, že ve snu nejste. To se stalo dnes v noci. Nevím, jak jsem se tam dostal, ale začalo to tím, že jsem stál před zrcadlem u sebe v koupelně a díval se na sebe. Co bylo zvláštní, že jsem měl dlouhé vlasy, které už dávno nenosím. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by se mi to zdálo, bylo to absolutně reálné. Potom jsem chodil po domě z místnosti do místnosti. Všechno reálné, ostré, všechna čísla a nápisy se daly číst, což ve snech většinou nejde. Ovládal jsem sám sebe a svoje chování. Zkusil jsem se podívat sám sobě na ruce, další způsob jak si uvědomit že sníte, naprosto bez problému. Byl jsem naprosto přesvědčen, že to je skutečnost. Pak jsem si ale uvědomil, že tady něco nesedí. Můj domov byl seskládán z kombinace mého dávného bydliště v bytě a toho současného, kde žiji již 14 let. Poznal jsem to v detailech. Taky mě zaujala ozdobná číše s vyznačeným věkem, která se dává k narozeninám. Bylo tam o rok více než mi je ve skutečnosti. Když jsem se pozorně podíval z okna, viděl jsem, že se krajina najednou přepnula ze zasněžené na letní a za chvíli zase zpátky. Tyhle chyby v matrixu mě dovedly k myšlence, že je něco špatně. No a pak tam byla ona. Neznámá entita, která měla podobu mojí spolužačky ze základní školy. Zeptal jsem se jí, kde to jsem. Jestli to je sen, realita, nebo jestli jsem mrtvý. To mě skutečně napadlo jako reálná možnost, že jsem prostě zemřel a jsem teď bůhví kde. Usmála se a řekla mi, že jsem v jiné dimenzi. Zeptal jsem se, co ode mě chce. Sedla mi na klín a něco šeptala. Nevím co, nedávalo to smysl. Na chvíli jsem odvrátil zrak a když jsem se podíval zpátky, už to nebyla moje spolužačka. Byla to černovlasá žena, v obličeji úplně bílá, s černými skvrnami místo očí a oblečená v bílém rubáši. Byl to strašný pohled a ještě horší pocit mít ji na klíně. Chytil jsem ji za krk, přitlačil k zemi a začal ji škrtit. Vzápětí jsem se probudil ve své posteli, úplně propocený. Jako první jsem si šáhnul na hlavu a zjistil, že moje vlasy jsou krátké. Takže to nebyla realita. Potom jsem spal až do rána.

Vůbec netuším, na jaké místo jsem se to dostal. Jestli to bylo astrální cestování nebo něco jiného. Rozhodně jsem si ale jistý, že to nebyl obyčejný sen, protože to porušovalo pravidla snu. Vše bylo moc ostré, jasné a čitelné. U astrálního cestování má zase člověk pocit tlaku kolem pupíku, který jsem nepociťoval. Taky by mě zajímalo, co to bylo za ženskou entitu. Rozhodně to nebylo moc povzbudivé mít ji na klíně v její pravé podobě. Říkal jsem si, jestli v tom nehraje roli horečka, ale měl jsem před spaním pouhých 38 stupňů, což je dost málo na to, abych blouznil. Jestli k tomu máte co říct, prosím napište mi do komentářů, protože já sám jsem z toho zmatený a budu nad tím hloubat ještě dlouho. Díky.
 

Mezi kameny

19. února 2018 v 20:56 | Sin Ister |  World around Me
Myslím, že je dobré jednou za čas zajít podívat se na hřbitov. Já sám jsem tam byl poslední dva víkendy. Byly to vlastně dva hřbitovy, každý v jiném městě, ale obsahem byly takřka totožné. Tím myslím architekturu a design náhrobků. Odmyslet si okolí, tak mám pocit, že jsem na stejném hřbitově. Pomníky zesnulých se lišily v mnoha variantách, od pompézních velkých náhrobků, přes umělecky tvarované sochy, až po prosté čtverce a obdélníky s lucerničkami a urnami. Velké procento hrobů bylo vyzdobeno křesťanskými okultními symboly, což platilo i pro tematické zařazení soch. Ježíš Kristus, andělé … nikde ani stopa po vysmáté smrtce či děsivém chrliči, jejichž přítomnost v říši mrtvých mně osobně přijde zcela přirozená (pozn. anglický výraz pro chrlič, tzn. gargoyle, mi přijde mnohem lepší a temnější než samotné české označení, proto asi budu používat anglickou verzi, pokud to půjde).

Procházel jsem mezi hrobkami a sledoval jména a data vytesané do kamene. Vždycky mě nejvíce zaujala data stará, většinou sahající do devatenáctého století. Lidé na fotkách vypadali jako z jiného světa. Ženy s klasickými šátky halícími hlavy jakoby vypadly ze starých obrazů znázorňující senoseče a žně, muži většinou vážní, s důstojným výrazem patriarchů. Tito lidé žili před pouhými sto lety, ale jak moc se svět, v jakém žili, lišil od toho dnešního, to je takřka až neuvěřitelné. Nevím, zda se někdy ještě zopakuje podobná dynamika, s jakou uhánělo vpřed bouřlivé dvacáté století, ale nerad bych se toho dožil. Podle mě svět potřebuje zklidnit tempo, a to dříve, než se z nadbytku informací a rychlosti životních pochodů naše civilizace nestane civilizací páry, a tím teď nemyslím parní stroje.

Další zarážející skutečností bylo to, že velká spousta těchto dávných lidí zemřela ještě před druhou světovou válkou. Pro mě osobně je druhá světová válka událost, kterou jsem sice nezažil, ale která neskutečným způsobem ovlivnila můj život, stejně jako životy nás všech, protože zásadně určila vývoj naší Evropské civilizace. Představa, že spousta lidí se o tom nikdy nemohla ani dozvědět, je pro mě strašně zvláštní, protože se o války a dějiny zajímám opravdu hodně a druhá světová válka je takový evergreen, o které je dostupné, či dokonce neustále dále vzniká takřka astronomické množství materiálů. Kdyby tak lidé dřívějších dob věděli, jaký osud čekal jejich potomky v těch divokých válečných letech! Je to sice trošku diskutabilní, protože první Velká válka mi svojí hrůzností zákopového boje připadá ještě mnohem morbidnější, ale rozsah, intenzita, a zejména stín masivního vyhlazování války druhé zůstává pořád gigantický. Ne že by tedy byla genocida nějaká novinka. To, co se dělo třeba ve starověku, v období vrcholu Hellénské kultury nebo v době rozkvětu Říma, to je v podstatě masakr světových válek ve starověkých kulisách. Kartágo bylo po třech krvavých válkách srovnáno se zemí a všichni obyvatelé zotročeni či zabiti. Města srovnával se zemí i Alexandr řečený Veliký, Julius Caesar pro změnu spáchal něco, co by se klidně dalo označit za genocidu Galů. Světu vládla válka a zotročování, plameny šlehaly od západu k východu, na sever i na jih, nikdo nikoho nešetřil a člověk byl člověku vlkem. Byla chyba, že lidstvo v období před první a druhou světovou válkou bylo natolik ukolébané civilizačním pokrokem, že zapomnělo a nabylo dojmu, že tyto praktiky se už nebudou opakovat. Pak přišel Adolf Hitler jako temný bůh, a začal svět přetvářet podle svého starověkého smýšlení. Protože vytvoření říše takového rozsahu a charakteru, co jiného to mohlo být, než záchvěv dob minulých? Do toho na východě povstalo něco, co bych nazval skutečným Mordorem. A už byli nacisti sebevětší zabijáci, tak to, co se v té době dělo v Sovětském svazu, mi přijde jako samotné dílo Morgothovo. Opravdu si nedokážu ani zdaleka představit utrpení rolníků na Ukrajině při uměle vyvolaném hladomoru, hromadné vraždění aristokracie a inteligence, zotročování a mordování lidí při monstrózních stavitelských projektech, vesnice plné chatrčí a zemljanek, Stalinovské čistky a věčná hrozba nenadálé popravy, a hlavně ledové peklo bojů na východní frontě. Na tohle Evropa skutečně nebyla připravená. Mám pocit, jako bych následky války cítil ve svých kostech, jak byl válečný stres mých předků geneticky předán mně samotnému jako tichá vzpomínka a mrazení v zádech. Ostatně náhrobek malé holčičky, která zemřela při náletu pouhé tři týdny před koncem války, hovoří sám za sebe.

Druhou věcí, které jsem si nejvíce všímal, byla úmrtí v mladém věku. Uvědomil jsem si, že mnoho lidí žilo opravdu krátce, někteří tak krátce, že po nich ani nemohlo nic zůstat. Tohle byl velmi silný moment. Uvědomil jsem si naprostou nicotnost svého života tváří v tvář nekonečnu. Bylo to strašné. Jednou člověk prostě odejde a nezbude po něm nic než pár příbuzných a vzpomínky v jejich myslích. A i to se za pár generací změní. Já neznám své předky dále než po praprarodiče. Pochybuji, že někdo bude znát mě. A nakonec se na prach rozpadne vše, můj hrob, můj dům, moje město a můj rod. Nezbyde vůbec nic. Je to fatalistické, je to šílené a nebere to v úvahu i tak dost nejistou nesmrtelnost duše. Tvář v tvář této prosté a zdrcující kosmické skutečnosti jsem se rozhodl, že svůj pomíjivý život naplním tak moc, jak jen to půjde. Ačkoliv je celý tento svět přinucen k zániku, jedině usilování o velké cíle učiní naše bytí aspoň trošku snesitelným. A velké cíle se samozřejmě liší člověk od člověka, nejde je stanovit univerzálně a stejně pro všechny. Tento okamžik mi ukázal nový a velmi mocný energetický zdroj. Začal jsem čerpat životní sílu z vědomí toho, že můj čas je omezený a hrozí tu riziko, že ho promrhám. Situace se tím obrátila a já pocítil novou chuť do života, novou radost a novou sílu. Opravdu, lidé by čas od času měli zajít na hřbitov a pořádně se zamyslet.

Kroky ve tmě

15. února 2018 v 20:55 | Sin Ister |  World around Me
Tento týden jsem byl navštívit kamaráda, přičemž mě čekala zhruba tříkilometrová večerní cesta zpátky domů, kterou jsem absolvoval pěšky. Byla tma, sněžilo, mráz mě pálil na kůži, jak mi tělo promrzávalo skrz boty a tenké kalhoty. Sice mě tížil pracovní notebook, který jsem si nesl, ale i tak jsem nasadil co nejrychlejší tempo, abych se zahřál. Tuto cestu jsem v životě šlapal již mnohokrát, často ve velmi zajímavých stavech vědomí, a pokaždé to bylo v něčem obohacující. Prostě meditace chůzí, mnohdy ještě podpořená. Opravdu nelze popsat, jaké myšlenky a stavy jsem za těch cca 12 let, co tudy chodím, zažil a prožil. Jedná se sice o pouhé tři kilometry, ale člověk zde míjí doslova magická místa, místa, kde zemřeli lidé, místa, která se nějak pojí s osobní minulostí. Vždycky mě to nějak obohatí a posune dál, ať už v dobrém, či ve zlém.

Včera mi byla opravdu velká zima, takže jsem šel opravdu rychle, ale to moc nepomáhalo. Posledních několik zimních měsíců mám pauzu s ledovými sprchami, takže nejsem tak otužilý jako obvykle, ale tělo se chladu nakonec přizpůsobilo a zvyklo si a já si mohl plně vychutnávat svoje myšlenky. Těžko to popsat, těžko to shrnout. Všude stíny, poletující sněhové vločky, na dohled ani živáčka, a velmi měnící se prostředí. Z ničeho nic mě vyděsil zvuk od silnice. Podíval jsem se pořádně a vidím, že řidič projíždějící auta za jízdy vyhodil kelímek od kávy z okýnka, úplně jako by nic, prostě další lidské prase, co se neumí chovat, jenom dělat bordel. Nasral jsem se, opravdu hodně. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film Dotek Medusy a opět zatoužil být Morlarem, hlavním hrdinou, jež ovládá telekinezi, kterou způsobuje katastrofy. Pln vzteku jsem se podíval za autem a do nočního vzduchu pronesl kletbu s přáním, ať se ten mamrd co nejdřív vybourá. V tu chvíli mi nějaká osobní karma byla úplně ukradená, chtěl jsem tu arogantní lidskou kreaturu co nejvíce vytrestat. Dalo mi to velký pocit zadostiučinění. Zajímalo by mě, jestli se nakonec vyboural. Asi ne. Nejsem Morlar.

Šel jsem dál. Po dalším úseku, kde se nic nedělo, jsem míjel velký krucifix s ukřižovaným Ježíšem, však to znáte, u silnicí jich bývá plno. Zastavil jsem se pod ním a podíval se nahoru. A shlížel jsem na Krista úplně jinak, než asi zamýšlejí křesťané. Neviděl jsem žádného božího mučedníka. Vůbec. Můj pohled byl pohledem starověkého Římana, který se dívá na jednoho z ukřižovaných otroků zajatých při Spartakově povstání. Ten pocit mi dal strašně moc. Křesťanská otrocká morálka, nastavování druhé tváře, slabost maskovaná za sílu, to není nic pro mě. Viděl jsem to tak, jak jsem to zřejmě viděl i před dvěma tisíci lety. Pohledem vítěze. Paradoxní, až tragikomické je, že křesťané se smáli naposled. Nerozložili Římskou říši silou, rozložili ji zevnitř, postupně a zákeřně. Jako virus. Je to velmi efektivní způsob, jak něco změnit a zničit. Všichni si dejte pozor spíše na postupné utahování šroubů, než na náhlé a násilné změny. Něco podobného se děje i v našem státě, který čím dál tím více omezuje naši svobodu. Nesnáším restrikce státu. Nesnáším daně. Jděte do prdele. Nikdy nebudu pracovat ve veřejném sektoru, to raději odjedu ze země. Potkal jsem bývalého spolužáka, který mluvil o své práci, jako by řešil nějaký byznys. A pak jsem zjistil, že je to státní úředník, který je v podstatě placen z daní nás ostatních. K smíchu. Nechci odsuzovat státní zaměstnance, každý se něčím musí živit, ale zároveň vím, jak to chodí, a mám k nim prostě averzi. Hlavně že byznysmen tvle.

Takže jdu dál, nálada trošku pochmurnější, a vidím na obzoru prvního chodce, co ten večer šel proti mně. Byla to malá ženská a když mě míjela, zvědavě se mi podívala do tváře. Když jsem opětoval její pohled, tak vyděšeně ucukla a zrychlila. Nedivím se. Byl jsem celý v černém, kapuce s kožešinovým lemem přes hlavu a husté strniště na tváři. Během posledních let se sem nastěhovala velká spousta Bulharů, Cikánů a Ukrajinců, což nejsou zrovna příjemní lidé, takže bych se taky bál, být malá ženská a potkat sám sebe. A přitom jsem tak hodný a kultivovaný mladý muž, zodpovědný daňový poplatník a ctihodný občan jako Gerard Butler.

Jak jsem došel do míst s hustší zástavbou, začal jsem potkávat hloučky lidí. Došlo mi, že to jsou lidé vracející se z večerního kostela. Kosteláci. Černoprdelníci. Křesťané. Pár jich znám. Chlastají, souloží, kradou, ale u zpovědi nikdy nechybí. Co na to říct. A potom stařenky, kterým těsně před smrtí nezbývá už nic než víra. To je velmi smutné a dokáže to mnou pohnout. Protože já mám starší lidi v úctě. Nejvíce jsem měl v úctě svého dědu. Miloval jsem ho. Seděl v křesle a vypadal jako Marlon Brando v Kmotrovi. Byl to patriarcha. Seděli jsme spolu celé hodiny a diskutovali o politice a historii, válce a ekonomii … těch témat bylo nespočet. Byl to ten nejinteligentnější člověk, co jsem kdy znal, a já ho vždy bezmezně obdivoval. Zemřel náhle. Jako bych přišel o kus srdce. Ale jsem válečník a sám jsem neustále jednou nohou v Podsvětí, takže teď mu už jen posílám pozdravy. Smrtí totiž nic nekončí.

Zbytek cesty už byl docela o ničem. Vrcholem je však vždy její konec. Můj domov totiž leží na nejkrásnějším místě v okolí, kde se navíc prokazatelně dějí paranormální jevy. Sám jsem jednou viděl přízrak jen pár metrů od mých domovních dveří. Později jsem se dozvěděl, že na tom místě kdysi zemřel praděd jedné mé známé. Tyhle věci mě pronásledují celý život, ale už jsem si docela zvykl. Dokonce jsem za to i rád. Věci mezi nebem a zemí prostě existují, ať si říká kdo chce co chce. Však velká spousta z vás to dobře ví, protože sami občas pociťujete to nepříjemné mrazení v zádech, když kolem sebe cítíte jiné světy. Nicméně abych to nezdržoval, došel jsem domů, sice vymrzlý, ale cítil jsem se božsky. Mráz mě otužil a zážitky z mé temné meditační cesty mě doslova nabily energií. Cítil jsem se zkrátka dobře. Mnohem lépe, než by člověk čekal. Prostě jen chodit nocí a myslet. My noční tvorové to už tak zkrátka máme.
 


Řetězec

8. února 2018 v 21:52 | Sin Ister |  World around Me
Dokud dýchám, doufám. A možná doufám i poté, co dýchat přestanu. Myšlenka sebe sama jako nesmrtelné energetické entity, klidně to můžeme nazvat duše, chcete li, která se neustále reinkarnuje a sama o sobě je stará tisíce let, je nepochybně fascinující. A dle mého názoru tomu tak doopravdy je. I když těžko říct, člověk nakonec stejně nikdy neví, co je vlastně skutečná pravda.

Měli jste už někdy pocit, že jste bytost, která nepatří do této doby, tohoto století, těchto kulis tohoto věčného cirkusu jménem Vesmír? *(ve vyhrocených případech se dokonce možná může jednat i o špatnou planetu, pozn. magora). Já docela často. Nemá cenu rozebírat všechny možné i nemožné důvody těchto pocitů, já už si vybral sám. Reinkarnoval jsem se mnohokrát, tedy ne že by mě to bavilo. Upřímně řečeno, tahle myšlenka mě naopak spíše děsí. To pomyšlení, že se rodím znovu a znovu, někdy snad dokonce jako žena (hodně nesnesitelná představa), a stále dokola prolézám stejnými sračkami spojenými s přirozenými cykly lidského života, se mi totiž vůbec nezamlouvá. A proč by taky mělo? Život je boj a reinkarnace ho mění na věčný boj. Možná se dokonce dá reinkarnovat do jiných dimenzí, s čímž asi souvisí i myšlenka posmrtného života. Nevím. Nicméně dnes jsem si pročítal rok staré zápisy z mého deníku a narazil jsem na popis několika lucidních a jinak zvláštních snů z té doby. Jsem přesvědčen, že světy, které jsem v těchto dnech viděl, se v jistém smyslu dají považovat za jiné dimenze. A pokud se do těchto dimenzí mohu dostat prostřednictvím snění, tak je to činí stejně reálnými, jako cokoliv jiného. Však jak to bylo s tím ptaním se hlasu ve své hlavě, jestli je reálný? Odpověď zní: "existuji ve tvé mysli. Tvoje mysl je součástí reálného světa, a já jsem součástí tvé mysli. Tím pádem jsem také reálný." Šílené, že? Hrátky s realitou, hloubání nad sny a vůbec nad celým procesem snění, to už jsou velmi pokročilé kategorie šílenství. Nenaděláš nic.

Pokud se bavíme o nás starých duších, tedy duších, které tu již byly mnohokrát, my všichni si s sebou neseme zkušenosti a poznatky, které jsou však ukryty v zapomnění a je třeba je pracně dolovat z temných hlubin a zákoutí mysli. Jsou to věci, které ovlivňují naše životy, ať už v dobrém, či ve zlém smyslu. Pokud ale zvolíte správný přístup, může vám to jedině pomoci. Bytosti jako my zažívají časté pocity déjà vu, podivné flashbacky a sny, zajímají se o bizarní záležitosti a nauky a mají cíle a hodnoty spojené s transcendencí. Stará duše si v sobě nese ušlechtilost, kterou v sobě intuitivně cítí. Okolní svět většinou vnímá s podivným odstupem, který je způsobem pocity odcizení a nepochopení. Rozhodně to není žádná výhra, avšak toto bývá kompenzováno vyšší inteligencí, empatií a jistým druhem moudrosti. Jsou to všechno pečetě z dob minulých, které se zúročují znova a znova. Musíte však vědět jak na to. Je to jednoduché, ale rozhodně ne snadné. Musíte poslouchat svůj šestý smysl a jít si za tím, co vám napovídá. Intuice je totiž další z našich silných zbraní. Využijte ji.

Pokud přistoupíme na tyhle pravidla, život rázem dostává jinou podobu. Již to není jeden omezený interval na přímce času, ale celá řada takových intervalů poskládaných do jednoho řetězce. Co interval, to život, co život, to zkušenost, která s vámi půjde dál, avšak skryta pod povrchem a připravena na své objevení. Kam to celé směřuje, to nevím. Můj šestý smysl mi však šeptá, že nám to prospívá. Asi mu budu věřit.


Vzpoura

30. ledna 2018 v 19:39 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!
Můj blog je moje vzpoura. Možná se na nic většího nezmůžu, možná ani nechci. A možná mi to tak vyhovuje. Kdo ví. Tápat v životě je skoro tak nepříjemné, jako ztratit pytlík s hašišem. Nebo možná ještě horší. Možná, možná, možná. Bohové, proč člověk dostal do vínku tolik temnoty, když dokáže tak vášnivě a věrně milovat? Je to požehnání.

Kam se poděly všechny ty roky? Projedu články z minulých let a připadá mi to jako jednotlivé skladby koncepčního hudebního alba. Na články ze starších, zrušených blogů upřímně nemám koule. Tolik let! Tolik pocitů a myšlenek. Tolik bezmoci a zoufalství, tolik písmen a čísel, tolik řádků. Tolik sedativ. A kam jsme došli? Na začátek. Můj mimoprostor myšlenek má sílu, kterou si nedokážu ani uvědomit. Každý z nás tu sílu máme. Jak pravil McKenna, uvnitř našich myslí se nachází celé kontinenty, galaxie a vesmíry, neprobádaná území plná nejroztodivnějších tvorů. Otázka je pouze ta, jak je převést do reality. Těžce, těžce naše mysli otupené všedností dokážeme stimulovat k výkonům hodným dítěte v rozkvětu. Proto lidé berou drogy. I já. Jenže to, k čemu feťák přistupuje se závislostí, já dělám experimentálně. A vůbec, co je to za drogy, pár zelených rostlinek a malých houbiček, tvořících kolonie složité jako internetová síť? Šamanismu jsem věnoval hodně času a je to jedna z věcí, která mě udržela v mezích zdravého rozumu. Šamanismus je o životě a smrti, a právě smrt je to nejtěžší, nejmrazivější, ale zároveň nejdůležitější poznání vůbec. Střet se smrtí člověka vždy změní. Smrt je nevyhnutelná, proto jsem musel odstranit strach z ní. Je to jednoduché, pokud jde o mě, ale nesnesitelné, pokud jde o druhé. Chybí zde totiž právě ta jistota toho, že smrt přinese zesnulým něco lepšího, než prožívali v životě. Veškerá náboženství se drží tohoto tématu. Jistota smrti a nejistota toho, co je po smrti, jsou ty nejtěžší výzvy našich životů. Mám pocit, jako by na to dnešní svět zapomněl. Smrt je tak všední, že na ni pomalu není ani čas. Všichni se někam ženou, nedokáží zpomalit. Dnes jsem viděl skvělý vtip o tom, co by se studenti měli skutečně učit, aby byli připravení na život. Jedním z předmětů je "samoléčení během pracovní docházky". Musel jsem se tomu od srdce smát. To je přesně ono! Stejné pocity zažívám v práci. Ochořím a cítím se provinile, že nepracuji, přecházím nemoci a škodím si. Proč? Pro nic! Jak řekl Jack Donovan, korporaci nic nedlužíš, ačkoliv se tě snaží přesvědčit o opaku. O korporátních kultech hovoří i Rybka ve své přednášce o magii. Je to peklo. A já nejsem dost zlý a misantropický, aspoň zatím ne. Naposled jsem ležel asi v pět ráno v posteli nemocný a říkal si, že včera jsem v práci chyběl, dnes už tam prostě musím. V těchto úvahách jsem ležel, dokud mi v uších nezazněl dunivý smích Aleistera Crowleyho a jeho pohrdavý výsměch tomu, jaký jsem ubožák. V tu chvíli jsem věděl, že ten den na práci kašlu, a rázem jsem se cítil božsky. Co nadělám, má práce je mizerná, dělám levného a schopného poskoka zahraničním primitivům ze západu a přestává mě to bavit, respektive nikdy mě to nebavilo, ale životní cesta je občas spletitá a trnitá. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. A hlavně se stačí zamyslet nad tím, jak těžký život měli moje rodiče a prarodiče, dále do minulosti už mé znalosti předků ani nesahají, ale i to co vím muselo být peklo. Války, těžká práce, trable v Sudetech, převýchovy v Reichu, neskutečné životní podmínky a sračky, kterými se lidé v minulosti museli brodit, ani to nebudu vypočítávat, protože bych se musel stydět sám před sebou. Dnešní doba však přináší úplně jiné výzvy pro lidskou psychiku. Zatímco kdysi to bylo jednoznačně tvrdé a těžké, dnes je vše jakoby zahaleno hávem přívětivosti a nenásilnosti, ale pravda je taková, že po tímto pláštíkem se skrývají syndromy vyhoření, informačního kolapsu, celkového psychického přetížení člověka, krize morálky a životních hodnot. Jak pravil Alan Moore, kultura páry, kdy se trhají rekordy ve vzniku nových informací a požadavků na jejich vstřebání. A co se duchovna a morálky týče, dost dobře nechápu, jak mohl Nietzsche před více jak sto lety kázat o nihilismu a dekadenci společnosti, protože kdyby to viděl dnes, asi by se hodně divil. Wotanovské zjevení Hitlera, které předpověděl, zřejmě nezměnilo svět takovým způsobem, jaký očekával. Ale co já můžu vědět? Já tu jen píšu na první dobrou svoje dojmy a pojmy a snažím se tak ventilovat právě ten informační přetlak, stejně jako nechat vyhnít zmíněnou krizi morálky. Nic víc zde nehledejte. A občas taky trošku poezie, ovšem ne takové, jakou byste čekali.

Asi je chyba spojovat temnotu se zlem, protože není nic zlého na tom sestoupit dolů do podsvětí a podívat se pravdě do tváře. Sestoupit tam dolů, kde je vlhko a tma, do lůna smrti, z kterého se nakonec rodí nový život. Překročit řeku Styx a projít děsivým labyrintem jeskyní vlastní psýché. Můžete při tom zemřít, můžete zešílet. Ale pokud tím labyrintem projdete a vrátíte se zpátky na denní světlo, tak budete vítězové. A život nebude už nikdy stejný.


Spolknout černou pilulku

23. ledna 2018 v 21:03 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!
Lidi lze rozdělit do mnoha škatulek, a samozřejmě se tomu tak děje dnes a denně. Jsme etiketováni, prosíváni, členěni, rozdělováni na nekonečně mnoho způsobů. Já si však dnes vystačím jen se dvěma kategoriemi.

Již dlouho si říkám, že existují lidé, kteří jsou děti Slunce a světla, a jejich logičtí oponenti, a sice děti Měsíce a noci. Já nepochybně spadám do té druhé kategorie, což na sobě cítím většinu svého života. Nejsem takový ten zářivý typ, v jehož dlouhých, blonďatých loknách září sluneční světlo, věčně pozitivní mládenec s úsměvem za milion dolarů. Nerad se škvařím na slunečním světle a nejlépe se cítím ve tmě. Tmy se mnozí lidé bojí, ale já se v ní cítím jako predátor, kterého černý háv skrývá a pomáhá mu. Dokonce i psaní mi jde nejlépe v noci. Dovedu samozřejmě psát kdykoliv, ale teprve ve chvílích, kdy Slunce zapadne za obzor, cítím, že je to ono. Popravdě řečeno, drtivou většinu všech blogů, co jsem kdy napsal, jsem napsal právě večer či v noci. Cítím v sobě temnotu, které se nemůžu zbavit, i když jsem to zkoušel.

Ano, snažil jsem se nalézt světlo a následovat ho, ale nikdy mi to moc nešlo. Možná to byla chyba. Možná to prostě není moje pravá podstata. Možná jsem dítě temných bohů. Možná právě v tom tkví moje síla a měl bych se na to zaměřit. A možná paradoxně právě ty dlouhé a temné zimní měsíce ve mně jen vyvolávají ponuré relapsy dávné minulosti, avšak natolik silné, že o tom po roce píšu sem.
Nikdo mi ale nevymluví, že na zmíněné "dvojtypologii" něco není. Znáte to. Ty usměvavé, světlé jedince, zapálené a naivní, pozitivní a hodné. To nejsem já. Ve mně hoří plamen, který nejde uhasit, plamen temné síly. Už nejsem nejmladší, a s každým rokem jsem mentálně tvrdší a pragmatičtější cynik. Ne že bych to chtěl. To život mě naučil. Život a studium historie, moje velká vášeň. Rozuměj, ne to formalizované studium, kde vás ve školních lavicích a přednáškových sálech šikanujou jedinci zakomplexovaní a zkostnatělí, takzvaní učitelé, ale studium, kdy sami ve volném čase bádáte, zajímáte se, čtete a investuje peníze do knih a dalších materiálů. To se totiž nadobro liší od studia z donucení, které jsem absolvoval ve všech třech dnešním světem tolik proklamovaných levelech, pouze ztracený čas a nervy pro tři písmenka před jménem! Díky těmto věcem jsem ale naštěstí přišel o iluze. Kupříkladu dnes je nejžhavější téma a otázka v kuloárech to, který stařec bude v čele tohoto prohnilého státu. Řeší se to všude, a proto je pro mě nejslastnější pocit říci např. kolegům z práce, že je mi to jedno a seru na to. Obličeje všech slunečných lidí se rázem stahují do úšklebku polozhnuseného, polozmateného, a stáhly by se ještě více, kdybych dodal, že ani nejsem demokrat, ale to už by na ně bylo moc. Však proč jim to vysvětlovat? Volil jsem tolikrát a nic to nezměnilo, pak jsem si nastudoval nějaké věci a rázem jsem viděl ty dlouhé, jedincem nezměnitelné řetězce příčin a následků, a úplný vrchol byl seriál House of Cards, který tomu přidal pomyslnou třešinku na dortu. Protože ať volby vyhraje kdokoliv, stejně se vždycky nakonec všichni domluví ke spokojenosti všech politických hráčů, nejsou-li již domluveni předem, to je totiž politika. Ale já se o téhle politické žumpě bavit nechci, to je jen taková vsuvka, stačí mi, že se denně musím brodit žumpou skutečnou, žumpou lidstva, žumpou "velkoměsta", pokud ta ztrouchnivělá a zablešená osada má v sobě dost drzosti a pýchy, aby se takto nechala nazývat.

Poodkryl jsem ti myšlení noci a ty možná nesouhlasíš, pokud to čteš, ale věř tomu, že to tady nikoho nezajímá, ani na to nebude brán zřetel. Beru ohledy jen sám na sebe, ačkoliv pár nejbližších spadá pod moje ochranná křídla. Nenechám si nic namluvit, tvořím si vlastní názory, usiluji pouze o svoji nezávislost a svobodu, dvě nejcennější komodity v tomto světě, což musí poznat každý, kdo není úplný pablb, či člověk vymytý systémem státu, sterilního a "za každou cenu friendly" korporátního prostředí, nebo čehokoliv jiného a tolik dnešního. Tyhle oběti vás mohou zabít. A budou vás zabíjet dlouho a postupně, jako jed na krysy podávaný v malých dávkách. A nejhorší je, že si toho nemusíte ani všimnout.

Je to tak, jsem dítě noci, negativní a zasmušilý, plný černého humoru, ale vůbec ne introvertní. I když … introvert dobíjí energii když je sám, to na mě velmi sedí. Občas nesnesu ani svoji druhou polovičku. Je možné se chovat extrovertně, ale v jádru být introvertní? No určitě ano, protože to jsem já! Moje extroverze, to jsou možná jen mimikry, reakce na svět, nebo pozůstatek divoké krve mých předků. Stejně jako černí psi, které nejvíce proslavil Churchill. A nebo jsou to bohové či démoni nebo jak je nazvat. Posedli mě, uhnízdili se ve mně, ghost in the shell, a řídí mě tak jak je potřeba, nenápadně a manipulativně. A možná nejsou ani temní. Má poslední psychedelická zkušenost mi přinesla jeden poznatek: cítil jsem tu sílu, tu životní animální energii, energii přírody, která vyvěrala přímo ze zdroje, určitě by se dala nazvat silou magickou, a pak mi to došlo. Neexistuje černá magie, temná síla, ani nic jiného. Magie a síla je jen jedna, čistá, surová a neutrální, a je jenom na nás, jak s ní naložíme. Možná nejsem dítě noci, možná jsem jen kdysi dávno spolknul černou pilulku. Jenže kdo to může vědět? Kdo to může tušit? Kdo může poskytnout nějakou jistotu? Nikdo. Prozkoumal jsem filosofie všech dob, ale útěchu nenalézám takřka v žádné. Dnes jsem si alespoň koupil paperback Zjevení Cthulhu, výběr z díla H. P. Lovecrafta. V životě jsem od něj nic nečetl, ale věřím tomu, že toto další dítko temnoty mě svými slovy jistě velmi upoutá a možná i utěší. Protože ten, kdo kráčí temnotou příliš dlouho, už po světle možná ani netouží.


Sin Ister

2018


Vůle II

11. ledna 2017 v 18:31 | Sin Ister |  World around Me

"There's a difference between knowing the path and walking the path." Morpheus

Kdysi jsem napsal příspěvek o síle vůle, který zřejmě říká vše podstatné. Celkově je tato tematika naprosto zásadní pro každého člověka, ať už si to uvědomuje nebo ne. Říká se, že někdo postrádá inteligenci, někdo vůli, a někdo oboje. Poslednímu případu říkám řádný průser, ale tomu se nehodlám věnovat. Pojďme raději zase jednou trošku brainstormovat.

Citát v úvodu je z filmu The Matrix, asi netřeba více představovat. Poprvé jsem tento film viděl někdy na základní škole, v těch zlatých časech přelomu milénia, kdy člověk vnímal svět přes dětské filtry a všechno bylo nové a vzrušující. No, zase tak super to nebylo, protože dětství znamená hlavně bezmoc a nulový význam člověka ve světě dospělých, nehledě na nezvladatelné sexuální pudy, ale na tom teď nezáleží. Od těchto dětských dob jsem The Matrix viděl tolikrát, že už to ani nespočítám (naposledy včera), první díl je v mých TOP 10 filmech a celou trilogii hodnotím velmi vysoko, protože je ji třeba chápat jako celek a ne blábolit něco ve stylu Reloaded je hovadina a Revolutions měl být druhý díl. Pro mě je The Matrix kóanem, otvíračem mysli, obsahujícím tak velké množství životních pravd a zajímavých detailů, že při každém shlédnutí objevuji něco nového. Kromě toho existuje bonusový materiál, jako např. dokument Return to Source: Philosophy & 'The Matrix' rozebírající filosofické aspekty trilogie, nebo naprosto božský Animatrix, který jsem mj. kdysi viděl i na tripu a paradoxně mi to dalo víc moudrosti, než celý můj dosavadní střízlivý život. Zlí jazykové tvrdí, že bratři (teď už vlastně sestry) Wachowští pouze vykradli co mohli a upekli z toho pejsko-kočičkovský dort. No, zlí jazykové mi můžou vylízat pozadí, ideálně cca 5 hodin po konzumaci čočkové polévky a fazolového guláše. Ale to už se zase ztrácím.

Upřímně řečeno, myslím, že všechno o síle vůle jsem napsal už kdysi. Vůle je zdaleka nejdůležitější vlastnost, kterou můžete pěstovat. I blb se silnou vůlí to může někam dotáhnout. Mnohem horší je ale inteligentní zmrd se silnou vůlí. Babiš, Steve Jobs, Hitler, Zeman, Stalin, Nixon nebo třeba zrovna váš CEO. Samotná inteligence je ve skutečnosti podružná, pokud není doplněna vůlí. Inteligentních lidí s vyhořelou myslí jsou plné blogy, stejně jako proaktivních debilů jsou plné kanceláře.

Vůle se musí pěstovat, zdaleka nejlepší jsou v tom vojáci speciálních jednotek. Ale taky je potřeba něco, co vůli samotnou bude pohánět. Hovoří se hodně o motivaci. Já to upřímně nesnáším. Dnešní doba je v tom úchylná. Motivačních řečníků je plné youtube, ideálně jsou jejich řečičky doplněny o sportovní záběry. Do prdele, já jsem taky sportovec, ale v životě jsem nepřišel na to, k čemu mi v životě pomůže můj obvod bicepsu nebo můj výkon v silovém trojboji, když nejsem závodník, ale pouze "hobbíkař"? Tenhle druh motivace je totální sračka. Never give up buzno, jdi do toho po hlavě. Je to asi čistě praktická záležitost, protože záběry na svalnatého, upoceného negra v trikotu v lidech vyvolá asi víc motivace, než kdyby tam seděl nerd a vášnivě programoval. Problém je v tom, že člověk po letech (ná)sledování těchto videí zjistí, že je z něj svalnatá, nezaměstnaná troska, zatímco nerd může pracovat ve vysoce lukrativním odvětví nebo zakládat startupy. A právě proto mi tenhle trend tak leze krkem, je to naprosto mimo. Lidi chtějí být raději sportovní machové než inteligenti, ale to je jejich boj. Samozřejmě, z těch motivačních videí si každý vezme co potřebuje, ale moje reakce vždycky byla: "Ehm, právě jsem viděl pětiminutový sestřih profesionálních sportovců doplněný řečněním motivačního kouče, dobrý, ale jak mi to má jako pomoct, když se věnuji něčemu naprosto odlišnému?".

Místo motivace mě napadá trošku jiné slovíčko, a tím je víra. Pravda, když se řekne víra, všichni zpozorní, protože si představí černoprdelníky, organizovanou církev, atentátníky v burkách a kdo ví co ještě. Kdepak, přátelé, zapomeňte na Boha a jeho levobočky. Víra, o které mluvím, spočívá v tom věřit v sám sebe, věřit ve smysl toho, co děláme, následovat svoje vize. Víra je akcelerátor vůle. Můžeme se dostat k následující rovnici:

(víra + vůle) * inteligence = výkon

Dobře, možná je ta rovnice mimo, ale koho to zajímá? Nejde o matematiku ale o to nechat si to projít hlavou a zamyslet se nad sebou, nad svým životem, nad svými aktivitami, sny a cíli. A teď se navrátíme zpět na začátek k Morpheovi: "Je rozdíl mezi tím znát cestu a kráčet po ní." Tohle je zásadní. Spousta lidí ví, co je a co není správné, spousta lidí tuší, co je dělá šťastnými a co by chtěli dělat, ale kolik z nich má tu sílu skutečně jít po vytyčené cestě a následovat svoje sny, a tím nemyslím jen na chvilku, na pár týdnů nebo měsíců, ale skutečně dlouhé roky si jít za svým a překonávat neúspěchy nebo nástrahy Osudu? Jsou mezi námi, ale tvoří pouze stopové množství v zástupech smutných, vyhořelých a nešťastných. Jestli patříte mezi prvně jmenované, tak gratuluji. Jestli mezi druhé, zkuste se kousnout a jít do sebe. Větší motivačku ode mě neuslyšíte, když tak můžete zkusit ten youtube.

Úryvek II

10. ledna 2017 v 11:13 | Sin Ister |  World around Me
"Never stop fighting! Člověk má pořád plnou hubu výjimečnosti a 'out of the box' myšlení, ale co vlastně dělá? Hovno! Zabývá se padáním vlasů, vyrýsovaným břichem a kdo ví čím ještě, pochybuje, nerozvíjí se, je v depresích. Proč? Protože společnost to říká. Protože společnost to vnucuje. V xy letech se člověk cítí starý a ztracený. Ale není to pravda! Jsou to jenom kecy a iluze. Na tělu nezáleží, je to jenom maso. Záleží jen na schopnostech, odhodlání a výdrži. Mozek jde povzbudit nootropiky, ale společnost nám předhazuje jenom sedativa. Tlumí nás sociálními sítěmi a přebytkem zbytečných informací. Hovno! Dost už téhle hry. Odpoj se od Matrixu."


Úryvek I

30. prosince 2016 v 19:56 | Sin Ister |  World around Me

Takový běžný deníkový úryvek. Existenciální a fatalistické myšlenky jsou někdy neodbytné, aspoň je vidět, proč nemá cenu, abych moc publikoval, depresivních blogísků je všude jinde plno.

"Psaní textů a případné blogování je super. Tvoří myšlenkovou mapu uprostřed chaosu, mapu, která nevede odnikud nikam a která je odsouzena k zániku ve vlnách času, tak jako všechno na této planetě, respektive všechno vytvořené lidmi. I kdybych napsal miliony stran, tak to nebude k ničemu, nakonec nezbude nic ke čtení, stejně jako nikdo, kdo by četl. Život je nespravedlivý. Lidé musí procházet toliko utrpením a bolestí, a přitom ani neví proč. Nikam to nevede, přesněji nevíme kam to vede, což činí z možnosti "nikam" potenciální pravdu. Jak se má člověk při uvědomění této reality uvolnit a být bezstarostný? Hovno. Bezstarostnost je dostupná pouze v souhvězdí Xanax, a tam se já rozhodně nechystám zavítat."

Bílé dny

29. prosince 2016 v 15:24 | Sin Ister |  World around Me
V roce 2013 jsem shlédl film The Day After. Velice na mě zapůsobil a doslechl jsem se díky němu o tematicky i časem vzniku spřízněném filmu Threads. Původně jsem se na něj chtěl podívat ihned, ale nebyla na to úplně správná nálada, protože The Day After byl natolik realistický a depresivní, že mě tou dobou rázem přešla chuť sledovat filmy odhalující, na jak tenkém ledě se to vlastně pohybujeme. Přeměna moderní společnosti ve společenství doby kamenné, na kterou stačí doslova pár hodin, či dokonce minut (mám dojem, že v době Studené války by nás Pershingy s nukleárními hlavicemi trefily do patnácti minut), není zrovna povzbudivá myšlenka. A přitom je velice reálná! V době Karibské krize jsme byli možná nejblíže k takové katastrofě a nechci vůbec domýšlet, jak moc jsme na hraně v současnosti, v období Ukrajiny, Krymu, Arabského jara, ISIS a podobných lokálních sraček, které díky globalizaci přetékají do celého přelidněného světa a týkají se nás všech.
Abych se moc nevykecával, jestli neznáte výše zmíněné filmy, neváhejte ani vteřinu a podívejte se na ně. The Day After je první v pořadí, připraví vás na ještě o něco drsnější, hutnější a depresivnější Threads. Tyto filmy by měly být promítány povinně ve školách v rámci občanské výchovy a jejích derivací (ZSV apod.) či dějepisu. Donutí vás se zamyslet nad křehkostí našeho žití, nad křehkostí společnosti, nad nezvratitelnou zranitelností nás všech a nad velmi reálnou možností, jak definitivně vymazat celou naši kulturu i civilizaci z historie. Někteří konspirátoři dokonce věří, že se něco podobného již stalo, ale do těchto dänikenovských vod zabřednout nehodlám. Prostě se podívejte a "užijte" si ten pohled. Možná po něm dojdete k zjištění, že přežít někdy nemá ani smysl.

Kam dál