Vůle II

11. ledna 2017 v 18:31 | Sin Ister |  World around Me

"There's a difference between knowing the path and walking the path." Morpheus

Kdysi jsem napsal příspěvek o síle vůle, který zřejmě říká vše podstatné. Celkově je tato tematika naprosto zásadní pro každého člověka, ať už si to uvědomuje nebo ne. Říká se, že někdo postrádá inteligenci, někdo vůli, a někdo oboje. Poslednímu případu říkám řádný průser, ale tomu se nehodlám věnovat. Pojďme raději zase jednou trošku brainstormovat.

Citát v úvodu je z filmu The Matrix, asi netřeba více představovat. Poprvé jsem tento film viděl někdy na základní škole, v těch zlatých časech přelomu milénia, kdy člověk vnímal svět přes dětské filtry a všechno bylo nové a vzrušující. No, zase tak super to nebylo, protože dětství znamená hlavně bezmoc a nulový význam člověka ve světě dospělých, nehledě na nezvladatelné sexuální pudy, ale na tom teď nezáleží. Od těchto dětských dob jsem The Matrix viděl tolikrát, že už to ani nespočítám (naposledy včera), první díl je v mých TOP 10 filmech a celou trilogii hodnotím velmi vysoko, protože je ji třeba chápat jako celek a ne blábolit něco ve stylu Reloaded je hovadina a Revolutions měl být druhý díl. Pro mě je The Matrix kóanem, otvíračem mysli, obsahujícím tak velké množství životních pravd a zajímavých detailů, že při každém shlédnutí objevuji něco nového. Kromě toho existuje bonusový materiál, jako např. dokument Return to Source: Philosophy & 'The Matrix' rozebírající filosofické aspekty trilogie, nebo naprosto božský Animatrix, který jsem mj. kdysi viděl i na tripu a paradoxně mi to dalo víc moudrosti, než celý můj dosavadní střízlivý život. Zlí jazykové tvrdí, že bratři (teď už vlastně sestry) Wachowští pouze vykradli co mohli a upekli z toho pejsko-kočičkovský dort. No, zlí jazykové mi můžou vylízat pozadí, ideálně cca 5 hodin po konzumaci čočkové polévky a fazolového guláše. Ale to už se zase ztrácím.

Upřímně řečeno, myslím, že všechno o síle vůle jsem napsal už kdysi. Vůle je zdaleka nejdůležitější vlastnost, kterou můžete pěstovat. I blb se silnou vůlí to může někam dotáhnout. Mnohem horší je ale inteligentní zmrd se silnou vůlí. Babiš, Steve Jobs, Hitler, Zeman, Stalin, Nixon nebo třeba zrovna váš CEO. Samotná inteligence je ve skutečnosti podružná, pokud není doplněna vůlí. Inteligentních lidí s vyhořelou myslí jsou plné blogy, stejně jako proaktivních debilů jsou plné kanceláře.

Vůle se musí pěstovat, zdaleka nejlepší jsou v tom vojáci speciálních jednotek. Ale taky je potřeba něco, co vůli samotnou bude pohánět. Hovoří se hodně o motivaci. Já to upřímně nesnáším. Dnešní doba je v tom úchylná. Motivačních řečníků je plné youtube, ideálně jsou jejich řečičky doplněny o sportovní záběry. Do prdele, já jsem taky sportovec, ale v životě jsem nepřišel na to, k čemu mi v životě pomůže můj obvod bicepsu nebo můj výkon v silovém trojboji, když nejsem závodník, ale pouze "hobbíkař"? Tenhle druh motivace je totální sračka. Never give up buzno, jdi do toho po hlavě. Je to asi čistě praktická záležitost, protože záběry na svalnatého, upoceného negra v trikotu v lidech vyvolá asi víc motivace, než kdyby tam seděl nerd a vášnivě programoval. Problém je v tom, že člověk po letech (ná)sledování těchto videí zjistí, že je z něj svalnatá, nezaměstnaná troska, zatímco nerd může pracovat ve vysoce lukrativním odvětví nebo zakládat startupy. A právě proto mi tenhle trend tak leze krkem, je to naprosto mimo. Lidi chtějí být raději sportovní machové než inteligenti, ale to je jejich boj. Samozřejmě, z těch motivačních videí si každý vezme co potřebuje, ale moje reakce vždycky byla: "Ehm, právě jsem viděl pětiminutový sestřih profesionálních sportovců doplněný řečněním motivačního kouče, dobrý, ale jak mi to má jako pomoct, když se věnuji něčemu naprosto odlišnému?".

Místo motivace mě napadá trošku jiné slovíčko, a tím je víra. Pravda, když se řekne víra, všichni zpozorní, protože si představí černoprdelníky, organizovanou církev, atentátníky v burkách a kdo ví co ještě. Kdepak, přátelé, zapomeňte na Boha a jeho levobočky. Víra, o které mluvím, spočívá v tom věřit v sám sebe, věřit ve smysl toho, co děláme, následovat svoje vize. Víra je akcelerátor vůle. Můžeme se dostat k následující rovnici:

(víra + vůle) * inteligence = výkon

Dobře, možná je ta rovnice mimo, ale koho to zajímá? Nejde o matematiku ale o to nechat si to projít hlavou a zamyslet se nad sebou, nad svým životem, nad svými aktivitami, sny a cíli. A teď se navrátíme zpět na začátek k Morpheovi: "Je rozdíl mezi tím znát cestu a kráčet po ní." Tohle je zásadní. Spousta lidí ví, co je a co není správné, spousta lidí tuší, co je dělá šťastnými a co by chtěli dělat, ale kolik z nich má tu sílu skutečně jít po vytyčené cestě a následovat svoje sny, a tím nemyslím jen na chvilku, na pár týdnů nebo měsíců, ale skutečně dlouhé roky si jít za svým a překonávat neúspěchy nebo nástrahy Osudu? Jsou mezi námi, ale tvoří pouze stopové množství v zástupech smutných, vyhořelých a nešťastných. Jestli patříte mezi prvně jmenované, tak gratuluji. Jestli mezi druhé, zkuste se kousnout a jít do sebe. Větší motivačku ode mě neuslyšíte, když tak můžete zkusit ten youtube.
 

Úryvek II

10. ledna 2017 v 11:13 | Sin Ister |  World around Me
"Never stop fighting! Člověk má pořád plnou hubu výjimečnosti a 'out of the box' myšlení, ale co vlastně dělá? Hovno! Zabývá se padáním vlasů, vyrýsovaným břichem a kdo ví čím ještě, pochybuje, nerozvíjí se, je v depresích. Proč? Protože společnost to říká. Protože společnost to vnucuje. V xy letech se člověk cítí starý a ztracený. Ale není to pravda! Jsou to jenom kecy a iluze. Na tělu nezáleží, je to jenom maso. Záleží jen na schopnostech, odhodlání a výdrži. Mozek jde povzbudit nootropiky, ale společnost nám předhazuje jenom sedativa. Tlumí nás sociálními sítěmi a přebytkem zbytečných informací. Hovno! Dost už téhle hry. Odpoj se od Matrixu."


Úryvek I

30. prosince 2016 v 19:56 | Sin Ister |  World around Me

Takový běžný deníkový úryvek. Existenciální a fatalistické myšlenky jsou někdy neodbytné, aspoň je vidět, proč nemá cenu, abych moc publikoval, depresivních blogísků je všude jinde plno.

"Psaní textů a případné blogování je super. Tvoří myšlenkovou mapu uprostřed chaosu, mapu, která nevede odnikud nikam a která je odsouzena k zániku ve vlnách času, tak jako všechno na této planetě, respektive všechno vytvořené lidmi. I kdybych napsal miliony stran, tak to nebude k ničemu, nakonec nezbude nic ke čtení, stejně jako nikdo, kdo by četl. Život je nespravedlivý. Lidé musí procházet toliko utrpením a bolestí, a přitom ani neví proč. Nikam to nevede, přesněji nevíme kam to vede, což činí z možnosti "nikam" potenciální pravdu. Jak se má člověk při uvědomění této reality uvolnit a být bezstarostný? Hovno. Bezstarostnost je dostupná pouze v souhvězdí Xanax, a tam se já rozhodně nechystám zavítat."
 


Bílé dny

29. prosince 2016 v 15:24 | Sin Ister |  World around Me
V roce 2013 jsem shlédl film The Day After. Velice na mě zapůsobil a doslechl jsem se díky němu o tematicky i časem vzniku spřízněném filmu Threads. Původně jsem se na něj chtěl podívat ihned, ale nebyla na to úplně správná nálada, protože The Day After byl natolik realistický a depresivní, že mě tou dobou rázem přešla chuť sledovat filmy odhalující, na jak tenkém ledě se to vlastně pohybujeme. Přeměna moderní společnosti ve společenství doby kamenné, na kterou stačí doslova pár hodin, či dokonce minut (mám dojem, že v době Studené války by nás Pershingy s nukleárními hlavicemi trefily do patnácti minut), není zrovna povzbudivá myšlenka. A přitom je velice reálná! V době Karibské krize jsme byli možná nejblíže k takové katastrofě a nechci vůbec domýšlet, jak moc jsme na hraně v současnosti, v období Ukrajiny, Krymu, Arabského jara, ISIS a podobných lokálních sraček, které díky globalizaci přetékají do celého přelidněného světa a týkají se nás všech.
Abych se moc nevykecával, jestli neznáte výše zmíněné filmy, neváhejte ani vteřinu a podívejte se na ně. The Day After je první v pořadí, připraví vás na ještě o něco drsnější, hutnější a depresivnější Threads. Tyto filmy by měly být promítány povinně ve školách v rámci občanské výchovy a jejích derivací (ZSV apod.) či dějepisu. Donutí vás se zamyslet nad křehkostí našeho žití, nad křehkostí společnosti, nad nezvratitelnou zranitelností nás všech a nad velmi reálnou možností, jak definitivně vymazat celou naši kulturu i civilizaci z historie. Někteří konspirátoři dokonce věří, že se něco podobného již stalo, ale do těchto dänikenovských vod zabřednout nehodlám. Prostě se podívejte a "užijte" si ten pohled. Možná po něm dojdete k zjištění, že přežít někdy nemá ani smysl.

XXX

24. prosince 2016 v 12:03 | Sin Ister |  World around Me


Před nedávnem tu byla v diskusi zmíněna magie. Shodou okolností jsem narazil na toto velice zajímavé video rozebírající magickou tematiku. Přednáší Michal Rybka, člověk, na jehož recenzích a článcích jsem na přelomu devadesátých let a nového milénia vyrůstal. Jeho styl člověk musí ocenit: věcný, srozumitelný, s nadhledem podaný výklad, pohlížející na magii jako na myšlenkový koncept. Kdo se vydrží dívat, dočká se i nacistického Harry Pottera.

P. S. Astrální larvy mě hodně zaujaly.

Všechny moje já

20. prosince 2016 v 17:51 | Sin Ister |  World around Me
Ve chvílích tvrdé, mnohahodinové práce, kdy je mozek stimulován na maximum, mě zároveň napadají zajímavé myšlenky. Jedna z nich se týká opět Platóna (kterého mám v současnosti plnou hlavu). Platón v Ústavě rozebírá myšlenku spravedlivého a nespravedlivého člověka a tvrdí, že spravedlivý člověk žije lepší život. Propojil jsem si to s myšlenkou Sókrata, který hovořil o tzv. daimonionovi, pomyslném vnitřním hlase, který nám podvědomě radí co je a co není správné. Hluboce jsem se díky tomu zamyslel sám nad sebou a došel jsem k následujícím závěrům.

Předně musím říct, že myšlenka daimoniona se mi líbí a koketuji s ní už mnoho let. Osobně si ovšem myslím, že daimonion není pouze jeden, ale člověk si jich v sobě nosí mnoho, možná až nekonečně mnoho. Já však pro praktické účely svého života omezil jejich počet na tři hlavní. Je dost pravděpodobné, že to není moje původní myšlenka a pouze tu - byť nevědomky - interpretuji někoho jiného, ale to je teď vedlejší. Zmínění tři daimonioni, nebo spíše tři vrstvy mého já, jsou následující:

Vyšší já (higher self)
Průměrné já (mediocre)
Nižší já (lower self)

Pokusím se všechny tři složky jednoduše popsat. Začnu od toho nejhoršího.

Průměrné já
Člověk by zřejmě jako nejhorší logicky označil Nižší já, které nás svádí ke špatným věcem, ale záleží na úhlu pohledu. I špatné věci můžou mít dobré výsledky, ale jaký výsledek může mít průměrnost? Průměrné já symbolizuje archetyp člověka, co nedělá nic navíc. Pokud bych to zobecnil, jedná se o klasického českého Pepu Nováka, který si po dvanáctihodinové směně sedne do křesla, otevře pivo a čumí na fotbal, o víkendu ještě možná ohne svoji starou. Průměrné já člověka nikam netlačí, neposouvá ani nemotivuje. Nevyznačuje se ničím speciálním. Je spokojeno v klidu a relativní pohodě nicnedělání. Nemá vize ani sny přesahující výhru oblíbeného týmu v Lize mistrů. K lidem se chová převážně neutrálně, i když víme, že klasický Pepa Novák umí být i závistivý hajzlík, co občas někoho tak trochu pomluví, ale v tom už můžeme sledovat vlivy přetékající z Nižšího já. Setkávají se zde totiž okrajové vlivy ze zbývajících dvou vrstev, které se čas od času projeví. Průměrné já je nechutné a uvíznutí v něm znamená pomalou a nudnou smrt zaživa. Neznamená to ovšem, že v životě nemá svoje místo. Občas je třeba vypnout, nic neřešit a chovat se trošku jako křupan, co si dá pár lahváčů a pak usne u televize. Celkově je ale pro mě Průměrné já ten největší strašák a vyhýbám se mu jako čert kříži.

Nižší já
Zatímco Průměrné já je sice pro žití strašlivé, ale v podstatě neškodné a neutrální, Nižší já je pravá temnota. S touto vrstvou mám opravdu bohaté zkušenosti. Nachází se tu všechno destruktivní a negativní co vás napadne: nízké sexuální pudy, deprese, agrese a násilí, drogy, nemilosrdné ambice v machiavellistickém smyslu ("Účel světí prostředky"), bolest, zlost, manipulace, neurózy, psychózy, noční můry a podobné svinstvo. Nízké já rádo šlape na hlavy a láme kosti, užívá si lží a ofenzivních útoků na psychiku člověka, ačkoliv má doma manželku tak si velmi rádo pochutná na té kozaté kolegyni z práce, která s ním nepokrytě flirtuje, nezná výčitky ani slitování. Nižší já je zřejmě nejzábavnější vrstva osobnosti, avšak cena, kterou se za to platí, je strašlivá. Následky jsou téměř vždy destruktivní a člověk za ně zaplatí draze. Já osobně jsem za roky svého života Nižší já zkrotil do té míry, že jeho projevy se týkají téměř výhradně pouze mě samotného. Lidé kolem mě jsou tedy ušetřeni následků a já samotný se omezuji na slabůstky, které mají i na mě minimální dopady. Je to však celoživotní mise s názvem "Mastering yourself". Proč jsem však Průměrné já vyhodnotil jako horší? Protože i projevy Nižšího já můžou mít dobré výsledky. Mohl bych teď vypisovat spousty a spousty příkladů a nad těmi polemizovat, ale snad jen ve zkratce: Napoleon sice válčil jako zběsilý, ale kromě toho vytvořil i Code civil, občanský zákoník, ze kterého Francouzi těží dodnes. Paul Erdős byl geniální maďarský matematik, avšak vypěstoval si závislost na amfetaminech, bez kterých potom nedokázal vůbec pracovat. Budeme ho za to odsuzovat? Stejně tak John Nash, loni tragicky zemřelý, byl velmi problematická osobnost, ale díky němu máme Nashovu rovnováhu. Caesar zničil Římskou republiku, ale dal nám kalendář, stejně tak jeho následovník Augustus v honbě za mocí pozabíjel spousty lidí, ale výsledkem nakonec byl přes dvě stě let trvající Pax Romana. Tohle jsou jen střípky, ze kterých musí být všem jasné, kam vlastně mířím.

Vyšší já
Vyšší já může být ideál čestného, pracovitého a slušného člověka, ke kterému směřoval např. Foglar (ten to však samozřejmě vyhrotil do extrému). Mé pojetí Vyššího já není úplně jednostranné. Opět se vrátím k Platónovi a jeho definici Strážců (vojáků) obce. Strážce má být jako pes: maximálně vlídný ke svým blízkým a maximálně obezřetný (místy až nepřátelský) k neznámým, přesto se však chová v zásadě slušně a klidně. To je ale pouze jeden aspekt z mnoha. To nejdůležitější ze všeho je disciplína. Vyšší já ví co chce a směřuje k tomu, přitom však nebude za každou cenu vrážet dýky do zad. Stejně tak se nebude flákat když je čas pracovat, vymlouvat se když je čas zabrat. Snaží se nastolit životní harmonii a nechodit do škodlivých extrémů. Rozvíjí se a neustále se vzdělává a zdokonaluje. Dokáže obětovat svůj prospěch či dokonce život v zájmu vyššího dobra, pokud je to nutné. Útrapy snáší stoicky a odhodlaně a nestěžuji si. Integrita a loajalita jsou pro něj zcela zásadní pojmy. Takto bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale bylo by to pouze mlácení prázdné slámy. Opět musí být jasné, kam asi mířím. Dodržování ideálu Vyššího já je velice obtížné a dost často se prolíná s Nižším a Průměrným já. Nikdo přece nemůže být dokonalý, rozhodně ne ve vztahu k vysněnému ideálu, ne na tomhle světě a ne v lidském těle. Důležité je však hledat takovou cestu, která je dokonalá pro nás samotné, přesněji, která je dostatečně dobrá pro nás samotné, aniž bychom tím škodili svému okolí, ale naopak mu prospívali. Jedině takto budeme mít šanci využít svůj omezený čas dobře. Život bude vždycky boj a divoké víření daimonionů uvnitř našich hlav, ale pokud si dobře stanovíme zásadní body, ke kterým budeme směřovat, povedou nás jako střelka kompasu k lepšímu životu. Tomuhle věřím a takto se snažím žít.

Čajový mozek na Platónovi

15. prosince 2016 v 19:52 | Sin Ister |  World around Me
Dnes je Mezinárodní den čaje, což znamená, že ho oslavím jako každý jiný den v roce, tedy několika šálky čaje. Zkoušel jsem spousty druhů, od pu-erhu přes zelené až po nevím co, ale již delší dobu preferuji klasický černý, momentálně spíše indické assamy na úkor cejlonského. Občas si dám i kávu, samozřejmě vlastnoručně mletou, stejně jako čaj musí být sypaný. Piju samozřejmě i bylinky, ale to by bylo opravdu nadlouho. Je zvláštní, jak čaj dokáže ovlivnit mysl a vnímání, s mojí spotřebou bohužel občas i negativně. Ludvík Kundera, jestli se tedy nepletu, prohlásil něco ve smyslu, že po čaji je všechno ostřejší (nebo jasnější?). Ať už to řekl jak chtěl, zřejmě měl pravdu. Čaj opravdu zlepšuje kognitivní procesy, a na rozdíl od kávy tak činí nenásilně. Díky téhle kofeinové závislosti mi jako dárek bohatě postačí pytlík čaje a kniha. Jo dárky, to je teď aktuální téma. Člověk, který vymyslel Vánoce, zřejmě nepočítal s tím, že se v tomto období klidu a míru budou lidé chovat jako šílenci, brát obchody ztečí, půjčovat si kvůli tomu na sebevražedné úroky a doma uklízet fanatičtěji než Mr. Proper. Trošku se nám to zvrhlo, ale to je normální, civilizace opět upadá a degeneruje, stejně jako kdysi, a po období tohoto úpadku se následně začne zase zvedat. Klasická cykličnost dějin.

Když si z předchozího odstavce dáme do kupy záchytné body, což je zřejmě něco jako čaj-knihy-historie, dostaneme moji oblíbenou náplň volného času, což je četba historických knih, v mém případě zaměřená především na starověk. Řecko, Řím, Kartágo … baví mě to opravdu hodně, hledám inspiraci i analogie, zajímá mě, jak tehdy člověk žil a jak to sedí v porovnání s dneškem. Občas mi připadá, že dnešní člověk je oproti tehdejšímu duševně a fyzicky zakrnělý, ale nemusí to být úplně pravda. Tedy fyzicky zakrnělí jsme určitě, avšak máme aspoň mnohem menší úmrtnost (což ovšem nemusí být vzhledem k přelidnění zrovna výhoda). A duševně? Při četbě klasiků to tak může vypadat, ale pravděpodobně je dnes relativní množství přirozeně nadaných lidí v populaci zhruba stejné jako tehdy, naopak přístup ke vzdělání je dnes mnohem lepší. Je tu ovšem jedna velikánská nevýhoda, která se dá překonat jen velice těžce za pomocí železné disciplíny; lidé tehdy neměli tak neskutečně rozesrané mozky z přemíry zbytečných informací, sociálních sítí a mediálních hoven. To jim umožňovalo se věnovat dané věci mnohem intenzivněji a důkladněji než lidé dnes. Tuto výhodu neměli pouze lidé starověku, ale ještě pár generací zpátky. Všechna čest každému současníkovi, který se od toho dokáže odstřihnout a nedělá to pouze kvůli workoholismu nebo něčemu podobnému. Také myšlenka rovnováhy duše a těla dneska upadla. Dneska jste buď inteligentní nerd-chcípák, nebo svalovec-bezmozek. Jasně, ne vždycky, ale zpravidla. Samozřejmě se věnuji extrémům, protože šedá masa průměrnosti není vůbec zajímavá. Jak to ale bylo kdysi? Sókratés, když zrovna neučil mládež jak používat mozek, byl hoplíta a bojoval v Peloponéské válce. Platón, kromě sepisování nadčasových filosofických spisů, závodil jako zápasník naIsthmických hrách, a jak pravil klasik, byl to zkrátka a dobře "big heavy madafaka". Členové římského senátu běžně sloužili v legiích atd. atd. Tenkrát šla kultivace ducha ruku v ruce s fyzickou průpravou, což je přístup, který dneska velmi postrádám, navíc dnešní neurotičtí intelektuálové alá Woody Allen, salonní chytrolíni, hospodští povaleči, rachitičtí hipsteři, iPhone omladina apod. působí ve srovnání vyloženě směšně. Ale IT expertům bych to nakonec i odpustil, však spousta z nich vidí svoji budoucnost v oproštění se od těla a přenesení mysli na síť ve stylu Ghost in the Shell. Mimochodem, teď bude hraný film, což je opět super, protože se objeví zase spousta skalních fandů, kteří snad v době premiéry původního anime opusu magnum snad ještě ani nebyli na světě.No nic no.

To je vše, dnes ze mě asi více nevzejde. Říkám si, k čemu je tenhle blog dobrý, možná tak jako odkladiště mých zbytečných myšlenek, a ještě ke všemu odkladiště již takřka nepoužívané. Vedu si totiž papírový deník, občas digitální deník, což mi plně vyhovuje a nemusím nic veřejně sdělovat. Popravdě nechápu, proč si tohle vůbec někdo má zájem přečíst. Ale pokud to někoho zajímá, jeho věc. Tady jsou dveře otevřené všem a všemu.

Tvář

20. září 2016 v 21:21 | Sin Ister |  Please Talk to ME !!!
Byl jsem ponořen do temnoty, ze které jsem vyplaval na povrch, abych se nadechl čistého vzduchu života, ale zjistil jsem, že patřím spíše pod tu hladinu. Závoj mých myšlenek se poodhrnul a já uviděl tvář lemovanou stínem. Byla rozplizlá, temná a šklebící se na mě. Loki? Jsi to ty? Máš černý pohled, zatímco já hledím šedě. Prostor se mlží, ale ty jsi jasně vryt do mojí mysli a já nevím, co ode mě chceš. Dej mi znamení. Havrani odlétli, havrani se vrací.

Majetek

4. července 2014 v 21:02 | Sin Ister |  World around Me
Přichází mi to na mysl pořád znovu a znovu. Jsem na oslavě narozenin mé malinkaté neteře a synovce a vidím to. Dávání dárků, pózujte s každým z nich, pózujte s dortem, pózujte v novém oblečení, pojďte sem, pojďte tam …. jako loutky. Teď jsou ještě malincí, manipulace je jednoduchá a primitivní, ale všichni víme co přijde dál. Jdi do školy. Musíš do školy. Třetinu života. Jdi tam. Nechoď tam. Obleč si tohle. Neoblíkej si tohle. Kup to. Nekup to. V televizi říkali. Pan učitel říkal. Táta říká. Máma říká. Nemluv se mnou takhle. Kdo si myslíš že jsi? S tímhle chodit nebudeš. Kam jdeš? Kdy se vrátíš? Do jedné budeš doma! (…)

Společenský systém = teoreticky můžeš všechno co chceš, ale prakticky musíš co chtějí ostatní. Kdo jsou ostatní? Rodiče. Vaše rodiče ovládali jejich rodiče. O stupeň výš je zaměstnavatel. Potom stát. Potom korporace. Potom aliance. Potom bůh (?) (ví kdo).

Umělá inteligence. Velký sen lidstva už od dob antiky. Roboti, androidi, počítačové systémy. Inteligentní stroje se schopností se učit. Možná další vývojový level. Ale jaká je pravda?

Člověk je biologický stroj. Drtivá většina z nás jsou jenom inteligentní stroje rodičů. Vytvoření k obrazu svému, vychovaní dle jejich názorů, pohnutek a rozmarů, jejich hračky, oblečené a upravené podle jejich libovůle, usměrněné a poslušné, aspoň do té doby, dokud člověk neopustí rodné hnízdo. Ale ani tady to nekončí. Telefonáty, rady o které nikdo neprosil, víceméně vnucené, apely, pichlavé poznámky a žádosti, všechny postavené na iluzi mateřské lásky, která se však velice lehce může změnit v bezbřehý hněv a nadávky, kdykoliv se něco vymkne plánu. Jejich plánu. Loutkám se trhají nitky. Naše výtvory se bouří. Stroječek už jede na vlastní pohon a pomoc nepotřebuje. Karty se obrací.

Jsme doživotní majetek rodičů. Jejich výtvor. Jsou na nás hrdí především pro to, že jsme jejich. V doslovném významu. Dali nám genetický kód, jméno i zázemí. Jsme jejich androidi. V občankách máme svoje sériová čísla a naším jediným úkolem je pokračovat v nekonečném koloběhu sestávajícím převážně z celoživotní práce a na závěr potom stvoříme své vlastní pokračovatele. Jediným rozdílem mezi námi a mechanickými roboty je ten, že strojům to nevadí. Aspoň zatím.




Noční příhody

18. března 2014 v 18:52 | Sin Ister |  World around Me

No. 1
Mám rozřízlou pravou dlaň a cítím, jak se mi odchlipuje maso od kosti. Bolest není silná, ale značně podivná. Uvědomuji si, že řez odpovídá čáře osudu. Čekám, kdy mi maso z ruky odpadne úplně.

No. 2
Sedím u stolu a bavím se se svými příbuznými. Po chvíli si na základě rozhovoru uvědomuji, že jeden z nich tu vlastně není a je to pouze halucinace vyplozená mojí pomatenou myslí. Ostatní mi šetrně sdělují, že to věděli celou dobu, ale já už si nejsem jistý ani tím, zda jsou skuteční oni. Všechno je nejisté.

No. 3
Po podlaze se pomalu prochází obrovská, sytě oranžová krysa. Vší silou na ni dupnu a krev s kusy krysího těla se rozprskne po podlaze.

No. 4
Jsem dozorčím v koncentračním táboře, ale zároveň také ruský dvojitý agent. Vypukne vzpoura vězňů a všude kolem se to začne hemžit podvyživenými postavami v cárech, které naháněji vyděšené dozorce. Kromě toho se velice rychle blíží Rudá armáda. Vystrašený utíkám před vězni, nejsem schopen vyřešit situaci tak abych přežil: pokud se nebudu bránit, zabijí mě vzbouřenci, pokud ano, zabijí mě o chvíli později Rusové. Jsme ve velké tělocvičně a snažím se prchnout po galerce, ale není kam.

No. 5
Vidím zhruba třináctiletou krásnou dívku jak sedí na lavičce a někde poblíž duní zvuky diskotéky. Přijde k ní postarší muž v saku s divným výrazem a začne ji odvádět do místnosti, kde čeká pánská společnost, která se chystá slavit narozeniny jednoho z nich. Kolem mě stojí cizí oškliví muži a říkají, že s takovou dámskou společností by tam chtěli být taky a že se pánové pomějou. Zhrozeně vytáčím 158, telefon bere operátorka. Vysvětluju jí, že se schyluje k pedofilnímu zneužití a ať okamžitě přijede policejní hlídka. Žena na druhém konci drátu se mě snaží přesvědčit, že to není vůbec jisté, ale nakonec mi řekne, že hlídka je už na cestě a odpálí okno. Jakmile prý z místnosti uslyším výbuch, mám vtrhnout dovnitř dveřmi a pomoci policistům. Muži vedle mě to slyší a říkají, že jsem idiot a že je plnoletá. Utíkají sdělit mužům vevnitř, že jsem zavolal policii. Vychází chlap v saku a volá 158 a snaží se hlídku odvolat a vysvětluje, že dívka je dospělá. Já ale jistě vím, že není.

No. 6
Stojím vysoko na kopci a jsem římský legionář, se mnou je tu celá armáda. Nepřítele vidím daleko pod námi, jsou to tisícihlavé, nekonečné zástupy, zřejmě také Římané. Při pohledu na ty počty mám strašný strach, který mě neopouští ani při útoku nepřítele. Mám v každé ruce krátký meč gladius. Najíždí na mě nepřátelský jezdec, srážím ho ze sedla a potom mu zabodávám meč hluboko do těla. Je to neuvěřitelný pocit, veškerý strach mě rázem opouští a nadšeně se vrhám s ostatními do útoku.

No. 7
Během neznámého snu se najednou čas zastavuje, všechno je rázem úplně jiné, než jak to ve snu obvykle bývá, a nějaký neznámý hlas, ze kterého cítím neuvěřitelnou sílu, mi beze slov sděluje, že můj děda je mrtvý. V reálném světě můj děda zemřel dva dny po tomto snu a od té doby se významu svých snů bojím.

No. 8
V sedmi nebo v osmi letech mám strašlivou noční můru, figurují v ní vraždy, kdy vražedkyně není člověk, ale pravděpodobně duch, a oběť ji těsně před smrtí vždycky spatří v nějaké lesklé ploše nebo v zrcadle. Této noční můře danou noc předcházela ještě jedna, během které jsem se vzbudil. Byl jsem tenkrát na prázdninách a spal v malém podkrovním pokojí s trojúhelníkovým okýnkem. Po probuzení z prvního snu jsem za tím oknem viděl ostré světlo co neustále sílilo, vzápětí hned usnul, a pak již následovala ona zmíněná noční můra. Od těch dob jsem měl fobii ze zrcadel, které jsem se zbavil velice pracně teprve vloni.

No. 9
Sedím v obýváku a zničeho nic se doslova zjeví strejda s mrtvolně strnulým výrazem, cítím, jako by to ani nebyl on. Má vypoulené oči a zničeho nic na mě prudce ukáže prstem. Stalo se to krátce po No. 7.

No. 10
Nevím co se děje ani kdo je tam se mnou, ale zápasím na život a na smrt. Prohrávám a někdo mě několikrát bodne nožem. Bolest je neuvěřitelně ostrá a silná.

No. 11
Snažím se utíkat před nebezpečím, ale nohy jsou jako ze dřeva a nemůžu s nimi pohnout.

No. 12
Jsme v dřevěné pevnosti. Většina mužů, co ji mají bránit, odcházejí na průzkum vstříc nepříteli. Ten ale přichází hned po jejich odchodu a my jsme takřka bezbranní. Stojím u okna a střílím puškou, ale netrefuji se a když už ano, proti přesile stejně nemáme šanci. Chvílemi nejde ani stisknout kohoutek a docházejí mi náboje. Barbaři již šplhají po stěnách, jeden z nich se najednou vynořuje přímo přede mnou. Je zrzavý a vysvlečený do půl těla. Ustupuji a snažím se střílet nebo ho aspoň udeřit pažbou.

No. 13
V noci během mých dosavadních posledních narozenin se objevuje zesnulý děda a sděluji mi, že mi tedy přeje všechno nejlepší, ale cítím, že je ze mě zklamaný.


Kam dál